Právě dneska, poslední den v roce 2020 budeme, možná více než jindy, sledovat hodinky, hodiny, mobily a jiné časoměřiče, abychom nepropásli tu poslední minutu roku a první minutu roku nového. A tak se docela hodí poslední část věnovaná času v muzeu ve Šternberku v Olomouckém kraji.
V Olomoucké ZOO jsem ještě nebyla, a protože Olomouc se od nás dá zvládnout v jednodenním výletu, vypravili jsme se za medvíďaty, která už opustila bezpečí pelechu a mohou se volně pohybovat po výběhu.
Syn přišel s nápadem (rok 2017), že se podíváme na dvě medvědí miminka, která už konečně mohou v malém výběhu předvádět své nezbedné kousky návštěvníkům. Kde? V olomoucké ZOO. V této ZOO na Svatém Kopečku jsem ještě nebyla. Tak tedy souhlas, ale když už tam budeme navštívíme i baziliku.
Do tohoto šuplíčku jsem si vložila dva kousky varhan. Jako první jsou to varhany z farního kostela sv. Gotharda, který stojí ve svahu pod hradem Bouzov.
Mohelnici, město v Olomouckém kraji jsme navštívili jen tak okrajově neboť byla naší přestupní stanicí cestou do Bouzova. Přesto jsme se trošku prošli než nám pojede další autobus.
Pro dnešní výlet nás zlákala jeskyně na Špičáku a koupání v rybníce Florián v Písečné. Ze zlatých Hor se do Písečné svezeme autobusem a dále již budeme pokračovat pěšky.
Nejedeme k moři, ale tradičně se vrháme do poznávání naší zemičky. Ono je to mnohdy paradoxně tak, že dobře známe místa vzdálená, ale to co máme, jak se říká, u nosu, to neznáme. Letos (2012) jsem dovolenou vybírala na poslední chvíli. Někdy v květnu jsem zapíchla prst do mapy, v Jeseníkách zjistila nabídky zajímavostí a pěkných míst pro všechny varianty počasí a zvolila Zlaté Hory.
Tento výlet mě poučil o tom, že Valašské Meziříčí leží nejen v Podbeskydí, ale z jihozápadu ho obepínají Hostýnské vrhy. A touto přírodou se dnes vydáme pěšky, i když na kole je tato trasa také sjízdná. Náš cca 11 km výlet startujeme na vlakovém nádraží Bystřička, ale nepřijeli jsme sem vlakem, nýbrž autobusem od hvězdárny ve Valmezu.
O tomto místě jsem se již zmínila u výletu na Jarcovskou kulu. Na samém okraji města Valašské Meziříčí na výpadovce směr Vsetín, ještě před železničním přejezdem je místo, které vřele doporučuji. Určitě si tu v příjemném prostředí odpočinou řidiči, turisté i cyklisté. Vřele doporučuji se zde zastavit.
V úterý jsem šla na rehabilitaci a plánovala jsem i procházku, ale nakonec jsem se dala do pečení perníčků. Odpoledne, vlastně skoro večer mi sluníčko nasvítilo krajinu do oranžového nádechu. Fotila jsem i přes sklo okna, však co, je umyté. :-D Tak jsem zkontrolovala zahrádku tam daleko pod lesem alespoň takto.
Dřevěná rozhledna na kamenném soklu se nachází v nadmořské výšce 480 m/m na Karlově kopci v Rožnově pod Radhoštěm ve Zlínském kraji. Celková výška rozhledny je 31 m, vyhlídková plošina je ve výšce 18,8 m. Díky tomu, že byly i proti protestu ochránců přírody vykáceny stromy v okolí rozhledny, je z místa opravdu hezký výhled na město Rožnov a okolí.
....zachrání mě zátiší. Bože, jak já bych šla fotit. Zítra zahajuji elektroléčbu a manžel mě do lesa ještě nepustí. Asi uteču až bude v obchodě. :-D Ne dělám si srandu, daleko bych neutekla. :-D
Poslední zastávka našeho zájezdu Dolním Rakouskem je ve městě Eggenburg. Trochu jsme se zdrželi objížďkou, jelikož obec, kterou jsme měli projet byla celá uzavřená kvůli místním slavnostem. Průvodce nás informoval, že i v Eggenburgu jsou nějaké trhy a slavnosti a že tam můžeme utratit poslední drobné. Přijeli jsme před 19 hodinou a přivítalo nás klidné tiché město.
A pokračujeme...V půl druhé odpoledne jsme nasedli opět do autobusu a z Kremsu jsme se vydali údolím Wachau do Melku. V původním plánu byla i zastávka v městečku Dürnstein a případně vystoupat k hrádku nad městem, ale jelikož jsme již mimo plán navštívili Kittenbergerovy zahrady, určitě bychom měli pak méně času na Melk, což je vlastně hlavní bod našeho výletu. Hned po výjezdu z Kremsu nás průvodce vyzval k fotografování, jelikož jsme projížděli nejkrásnějším údolím kolem Dunaje. Údolí Wachau na březích Dunaje lemují vesničky s kostelíky, příkré svahy s vinicemi. Údolí je rovněž střeženo hrady, ze kterých jsou dnes již zříceniny a přístupné údajně jen na vlastní nebezpečí, přesto jsou večer a v noci osvětlené.
Projíždíte-li Dolním Rakouskem, uvidíte všude jen vinice a to i na strmých stráních. Jelikož se Rakousku vyhnula kolektivizace zemědělství a slučování polí, všechna pole jsou dosud v soukromých rukách, hospodaří na nich celé rodiny. Klobouk dolů před vinaři, kteří na prudkých stráních nemohou použít techniku. Také zde neuvidíte bazén u každého domku jako u nás. Voda je vzácná a víno má opět prioritu. Také kdo by se vyvaloval u bazénu, když většinu času maká na vinicích. Přijíždíme do města Krems, známého tedy nejen vínem. ale i kremžskou hořčicí. Krems v minulosti obchodoval i se solí, k čemuž dostal svolení od Přemysla Otakara II.
 |
S naší oblíbenou cestovkou se jedeme podívat do Rakouska, konkrétně do údolí Wachau a přilehlých měst v Dolním Rakousku Ve Zlíně přistupuje náš průvodce, tentokrát muž , a hned se dovídáme překvapení. Než dojedeme do prvního plánovaného města, navštívíme zahradnictví vybudované rodinou pana Reinharda Kittenbergera v obci Schiltern.
Tento článek je pokračováním výletu do Roháčů. Velmi milým překvapením pro nás, účastníky zájezdu, byla návštěva salaše Krajinka. V plánu zájezdu návštěva nebyla. Salaš nám doporučila naše mladá slovenská průvodkyně. Salaš Krajinka začala jako stánek s čerstvými ovčími sýry v kopci za Ružomberkem.
Moc mi chybí hory. Od dětství jsme s rodiči prošmejdili všechna pohoří od Šumavy až po Vihorlat. Vysoké Tatry byla skoro moje vášeň. Závidím fotografujícím turistům, že mohou zvěčnit tu krásu velehor. My jsme museli s fotografickým materiálem šetřit a tak se většinou pořizovaly jen vrcholovky. Trasy s údolími a jezery máme pouze v paměti. Můj věk už mi nedovolí pustit se na horskou túru a proto jsem si splnila sen pomocí turistického zájezdu s CK Valaška. Túra 16 km horským terénem je koncipována tak, že není nutné dosáhnout cíle, pokud síly nestačí. A to je pro mne vítaná příležitost. Proto jsem se na podzimní zájezd do Roháčů přihlásila.
Ten den měl být mým odpočinkovým, tráveným u počítače. Také tak začal. Když však manžel zahlásil, že se jede podívat do Rožnova, bylo mi najednou líto, že sedím doma. Rozhodla jsem se v mžiku, že se pojedu podívat ke Stračce do Zašové. Jede autobus? V 10 hodin jede až na konečnou, ale musím jít pěšky na autobusové nádraží. No nevadí, ale problém je jinde. V peněžence tisícovka a asi 40 Kč. S tisícovkou mě řidič z autobusu vykáže. Možná jo, možná ne. Riskovat to nebudu a kolik stojí jízdenka už nezjistím, počítač je vypnutý. Co byste dělali vy? Já jsem prohledávala kapsy a to je u mne celkem spolehlivá kasička. Když jdu z nákupu a vyndám minci z nákupního vozíku, obvykle mám už peněženku schovanou a minci hodím do kapsy. Nasbírala jsem dostatečnou hotovost na výlet a už sedím v autobuse. Místní se asi budou divit, že jsem místo zvané Stračka ještě nenavštívila.
Zatím stále nemohu do přírody, ne kvůli viru, či jiné bakterii, ale však někteří víte. Učím se chodit po úraze. To by člověk nevěřil, že to dá tolik práce. Že stačí pár týdnů nehybnosti a svaly i kosti zapomenou, proč v těle jsou, co je jejich úkolem. Ale nevzdávám to, jen mi je líto, že nemohu popadnout foťák a vyrazit do svého oblíbeného lesíčka, k ztrouchnivělým pařezům, mechům, houbičkám, ptáčkům.....Kochám se tedy podzimem na fotkách jiných a probírám svá stará alba. Fotky z nich na tomto blogu ještě nejsou, tak jimi budu prokládat výlety a mé starší cesty, které budou jak z léta, z jara a jiného období.
Zašová je obec mezi městy Rožnov pod Radhoštěm a Valašské Meziříčí. Když jsem nedávno byla s manželem na šípky na kopci nad Valašským Meziříčím,
Jen několik kilometrů od státní hranice se Slovenskou republikou, v jihovýchodním cípu Zlínského kraje najdeme obec Žítková. Obec s chaloupkami vyhlížejícími z kopců do krajiny, s chaloupkami krčícími se ve stráních i soustředěnými v údolí kolem vody a cest. Sem do oblasti Bílých Karpat mne pozvala a dovezla blogová kamarádka Helenka. Skoro se stydím, že v tomto kraji žiji už mnoho let a o obci Žítková se dozvím od ženy žijící v Německu. Zatím ani netuším, zda se sem lze dostat veřejnými dopravními prostředky. Já jsem se nechala vézt pohodlně autem až do obce, kde nás čekala předem domluvená komentovaná procházka. A tady jsem se seznámila s další blogerkou Dášou z fary.
