Podivná úchylka?

Na stará kolena jsem se s foťákem v ruce začala dobývat do kostelů a chrámů. Dobývat se, není zrovna ten úplně správný výraz, nikam se nevloupávám, ale nemohu minout žádnou sakrální stavbu, aniž bych nevzala za kliku. Podotýkám, že nejsem věřící. Jedu někam na výlet a už předem mám tyto stavby zmapované, i když je cíl výletu úplně jiný. Často narazím na zamčené dveře, někdy mohu vejít do předsíně, ale dál se nedostanu. Manžel už se mnou trpělivost má, ovšem syn vždy utíká pryč, myslí si, že páchám něco nepatřičného.

Jakou mám však radost, když je kostel otevřený a já mohu vejít a nasát atmosféru. Jen mám jako ateista problém s tím, jak se chovat, abych nepobouřila věřící, kteří třeba v kostele jsou. Vím, že se před oltářem kleká, že se věřící pokřižuje, ale přijde mi to ode mne pokrytecké. Proto se k oltáři blížím vždy boční lodí a potichoučku. Musím k oltáři dojít. Nejlépe je dojít přímo před něj, abych mohla svůj fotoaparát namířit k objektu mého zájmu. Už tušíte? Návštěvníci mých stránek už vědí, že sbírám varhany.

Chrámové varhany jsou unikátní kousky a postavené vždy pro konkrétní kostel, pro jeho velikost a je to hotová věda sestavit nástroj na míru a jsou to unikátní originální kousky. Vždy se snažím o varhanách něco dovědět a to je také velmi dobrodružné pátrání. Někdo si ťuká na čelo, že k čemu mi to je, jiný kroutí hlavou, že jsem potrhlá a syn je přesvědčen, že jsem úchyl.

Nevěřili byste, kolik dobrodružství se při takovém focení zažije.

Když už se totiž do kostela dostanu, chci se dostat i nahoru k nástroji samotnému. Kostely bývají otevřené v rámci oslav měst, ale hlavně při bohoslužbách. Není ovšem vhodné postavit se při mši zadkem k sloužícímu duchovnímu. Tak úchylná zase nejsem. Musím přijít před nebo po obřadu. I tak narazím na zvědavé pohledy několika věřících.

Ovšem nevěřili byste, jak jsou někteří kostelníci a správci vděční za zájem, když s nimi prohodím pár slov. Pak zase nevím, jak z rozhovoru vycouvat, protože se totální laik baví s odborníkem. Nebo jsem jednou nakoukla do místnosti vedle vchodu do kostela v domnění, že jsou tam schody nahoru k varhanám. Schody nikde a já rychle vycouvala. Farář si mně však všiml a volal na mne, ať jdu klidně dál. To je situace. V ten moment jsem začala koktat a připadala si jako zloděj. Nicméně se mi podařilo vysoukat ze sebe dotaz, zda bych se mohla podívat k varhanám. Pan farář děl, že jistě, ale musím jít ven z kostela a k varhanám vystoupat bočním schodištěm.

No zkrátím to. Fotografuje kde kdo, já tedy také cvakám, ale mám i tuhle úchylku, či zvláštní zálibu, že fotím kostelní varhany u nás i v blízkém zahraničí.

 Svou sbírku si tedy také dám s dovolením na tyto stránky.