Z Litomyšle
jsme vyjeli autobusem za slunečného dne. Sice bychom mohli schytat nějakou
kapku vody, ale túra není dlouhá. Už v autobuse mne trochu děsí mračna v
povzdálí. Vystupujeme z autobusu a sluníčko už se na nás nesměje. Jsme někde
uprostřed mezi Litomyšlí a Ústím nad Orlicí.
Sotva jsme vkročili do lesa první kapky deště o sobě daly vědět.
Toto byla poslední fotka krajiny, pak už jsem foťák ani vyndat nemohla. Nad hlavami nám burácela bouřka. Nebylo cesty zpět. Museli jsme nahoru, kde snad bude otevřená chata a budeme se moci schovat. Měla jsem strašný strach. Do kopce jsem doslova běžela, syn se smál, že podávám takové výkony. To mě hnal strach. Bouřka v lese není zrovna příjemná záležitost. Těsně před vrcholem,
už na silnici přímo pod chatou jsem sotva popadala dech. Hurá chata je otevřená, jdeme se schovat.
Servírka moc nadšená nebyla, ale nakonec nás obsloužila. Brzy jsme pochopili proč. Čekala větší skupinku nějakých oslavenců. Na rozhlednu jsme se ani nechystali. V bouřkové zóně by nás tam doufám ani nepustili. Přestalo pršet a tak jsme se vydali na cestu do Ústí nad Orlicí.
Po zelené značce je pěkná křížová cesta, ale musíme si v jednom úseku dávat pozor na deštěm rozbahněnou cestu.
Těsně před městem ještě začalo mírně pršet, ale to už mi nevadilo. Nejhorší byla bouřka v lese.
Oběd jsme si dali v Hernychově vile. Sice jsme čekali delší dobu, skoro hodinu, na což nás servírka upozornila, ale dali jsme si vínko a bylo nám dobře v teple a suchu.
Obloha se nakonec přece jen trochu protrhala. Zajdeme se tedy podívat ještě do zajímavého parku Kociánka.
Do kostelní lodi se sice dalo nahlédnout jen přes mříž a tak jsem se smířila s tím, že varhany místního kostela neuvidím. Nakoukla jsem však do okénka bočních dveří a co nevidím? Varhanní píšťaly, ale vůbec nechápu, jak v samotném kostele vypadají. Většinou bývají varhany nahoře na kůru.
Tedy Maruško, takové riziko v lese a v bouřce. Já bych umřela strachy. Na kovové rozhledny je zákaz vstupu před bouřkou, při ní i po ní ještě asi půl hodiny. Takto to mají uvedené v Janově u vstupu na podobnou rozhlednu. Ty varhany jsou zajímavé. To jsem tak To umístěné píšťaly ještě neviděla... Opět zajímavý článek i fotografie.
OdpovědětVymazatKdybychom vyšli od chaty jen tak o 15 minut později, určitě bychom se do toho lesa nepustili. Když jsme běželi kolem pár chatiček, tak jsem měla nutkání poprosit o přístřeší. Táta to kdysi s námi dětmi udělal na domažlicku a lidi byli ochotní. Michal ale tohle řešení odmítal a utíkal daleko přede mnou. měla jsem strašný strach.
VymazatMaruško, i já bych měla velký strach zažít v lese bouřku! jsem ráda, že všechno dobře dopadlo. Ústí, ač ho nemám daleko, moc neznám, ale je to srdcovka mé mamky, chodila tam na střední školu a doteď tam občas jeden na sraz...
OdpovědětVymazatMěj hezký den, Helena
Chápu, doslova to slovo srdcovka. Když slyším cokoli o Horšovském Týně, tak mě píchne u srdce a nějak celá zjihnu. A to jsem tam žila jen v tom nejútlejším dětství. Také jsem si tam naplánovala dvě dovolené. Jednu první léto po svatbě a druhý týdenní pobyt jsem si darovala na svou padesátku se synem. je to pro mne už daleko.
VymazatTolik let tu bydlíme, a já na Andrláku ještě nebyla. Ani na staré rozhledně ani na nové. A že tam je křížová cesta ani nevím....ale je zajímavé, jak notoricky známá města na fotkách jiných vypadají zcela jinak, nově ;-)
OdpovědětVymazatMajko, krásné fotky a báječně zdokumentovaný výlet. 👍 V Ústí nad Orlicí jsme byli před několika lety na svatbě. Vdávala se tam dcera našich dlouholetých přátel. Tak jsem si alespoň zavzpomínala.
OdpovědětVymazat