Bělá nad Radbuzou a Hostouň u Horšovského Týna

 Dvě obce nebo už městečka, kam turista zřejmě hned tak nezavítá, obce v těsném sousedství hranic v minulosti s pozemky sousedícími přímo se střeženým hraničním pásmem jsem přesto musela navštívit, nejen abych následovala  své vzpomínky, ale pro další emotivní zážitek. Stále jsme na Domažlicku v kraji Plzeňském. 

Ten den silně pršelo a z plánu jít pěšky z Bělé do Hostouně jsme upustili, ale naštěstí mne syn přesvědčil, abychom neupustili od celého výletu.  Opět historickým motorákem jsme se vydali  z Horšovského Týna do Bělé s přesedáním v Poběžovicích. Ve vlaku jsme byli jedinými cestujícími a průvodčí cvakajíc lístek s cílovou stanicí nám řekla, ať v Poběžovicích nevystupujeme, že oni jedou do Bělé do depa a vezmou nás sebou. V Poběžovicích bychom dost dlouho čekali na další spoj. Tuto nabídku jsme uvítali. Později jsme zjistili, že i paní průvodčí končila směnu a šla domů v Bělé. 

My jsme sice v Bělé nad Radbuzou nebydleli, ale maminka tu nějaký čas učila na základní škole a tak jsem jí chtěla kousek obce přivézt domů. 

Na fotografii zapůjčené z internetu je vidět, že most je nově vydlážděn, 

Budova za mostem na pravé straně se špičatou střechou je někdejší tvrz přestavěná na zámek, ovšem v současnosti je z ní vyhořelá ruina. 

V dnešní době je Bělá rozhodně více osídlená, než to bylo za mého dětství, avšak domnívám se, že za prací jezdí lidé do Německa. A jsme na nádraží, abychom odjeli do Hostouně, kde se nachází tři domy, ve kterých jsme bydleli než jsme se přestěhovali do Horšovského Týna. 

Jak se moji rodiče ocitli v hlubokém pohraničí? Táta po vysoké škole veterinární v Brně dostal tzv, umístěnku, přidělené místo, kde musí na nějaký čas nastoupit v rámci pomoci pohraničním oblastem. První byt o jedné místnosti s dveřmi na petlici dostali rodiče v průjezdu v domě u Černých na návsi.  

Už si nejsem tak úplně jistá, který dům na návsi to je a tak fotím více domů, snad si rodiče něco připomenou. A jdeme nahoru kolem kostela, bývalého kulturáku, kde je nyní domov mládeže, dál ke škole, kde maminka nakonec učila, než jsme se odstěhovali. 

I Hostouň měla v pradávné minulosti svůj zámek. V něm však po válce sídlila sovětská armáda a já si živě pamatuji, jaký jsem měla strach, když vesnicí rachotily tanky jedoucí na cvičení. Dnes jsou budovy opraveny a sídlí zde diagnostický ústav mládeže. Hned kousek nad tímto ústavem je základní škola. 

Vracíme se zpět přes náves do vilové části. 

Do podnájmu v zelené vile jsme se přestěhovali krátce po mém narození, protože tam byly pro život s dítětem lepší podmínky.  Pak jsme ale dostali státní byt v bytovce, která je tedy už ve velmi zuboženém stavu. Tenkrát zářila novotou a byt v ní byl, pro už čtyř člennou rodinu, opravdu velký.

Máme nafoceno a jdeme na nádraží, pokračujeme do Domažlic. 

Moji rodiče zde zažili opravdu významnou část svého života, významnou hlavně díky zkušenostem, neboť život v tehdejším pohraničí nebyl vůbec lehký a možná, že není ani nyní.  Táta se často při cestách za případy dostal do hraničního pásma v přírodě, kterou ještě neznal a tak nám vyprávěl nejednu příhodu s pohraničníky, s hlídkami mladých pohraničníků, kdy byl nahlášen jako podezřelý narušitel hranic a podobně. 

A já jsem byla docela na měkko z příhody na tomto nádraží právě v době naší návštěvy. 

Se synem jsem občas prohodila pár slov a vedle sedící pán nás oslovil, že jsme podle řeči asi z daleka. Tak jsem mu řekla, jak se věci mají, že jsem se přijela podívat do místa, kde jsme žili, kde táta působil jako zvěrolékař a maminka učila. A ten pán se zamyslel, poškrábal se na bradě a praví:"Počkejte, tady tenkrát v těch letech byl veterinář nějaký doktor N..." Málem mi do očí hrkly slzy. Ano, jenže uplynulo 40 let a ten pán nemohl být o moc starší než já. Přesto si na tátu pamatoval, vždyť musel být tenkrát jen výrostek. 

Když jsme nastoupili do vlaku, oslovila mne paní, která seděla na nádraží kousek od nás a celé to vyslechla. Ve vlaku se dovolila, zda si může přisednout. Prý mne viděla z okna, jak všechno fotím a myslela si, že jsem nějaká Němka, která tam chce koupit dům. Pak se zmínila, že ji maminka učila, že úplně vidí tu fotku z první třídy, co maminka měla na sobě a jak prý se jí daří a tak. Pak mi vyprávěla o mých vrstevnících z oné státní bytovky. Pamatuju na dva chlapce, jeden byl má dětská láska, první zamilování.  Už je po smrti,  Při práci v lese ho zavalil strom. V zelené vile bydlí starší sestra mé největší kamarádky Alenky. 

Když jsem doma rodičům vyprávěla o těchto setkáních, s údivem nad tím, že si je tam pamatují, řekl mi táta, že je to jednoduché. Pro život na takovém místě byli ve vsi nejdůležitějšími a nejpotřebnějšími lidmi vedle faráře policajt, učitel a doktor. A že pro něho k naléhavému případu přiběhly děti, to nebylo nic divného. Dospělí se starali o dobytče a dětem to rychleji běhá....., proto si pamatují.....i oni mají zážitky z dětství.....

I když jsem si na letošní podzim naplánovala zájezd na Domažlicko (s nadějí, že snad bude líp), vím, že sem se už nikdy nepodívám. Zde to není turisticky zajímavé, zde se jen začalo odmotávat klubko mého žití......Promiňte mi tento neobvyklý výlev na tomto místě. :)