Hospital Kuks

 Vesnička Kuks leží nedaleko města Jaroměře v Královéhradeckém kraji a jako mnoho dalších zlákala i nás k návštěvě.

 Přijeli jsme vlakem a ke kukskému hospitalu jsme se dostali ze zadní části. Takto nás vítal.

Než jsme vešli do zahrady se sochami, zastavili jsme se i na hřbitůvku.

V roce 1684 zdědil zdejší panství Hradiště hrabě František Antonín Špork a ten začal v roce 1695 realizovat přestavbu kukského údolí na svůj letní dvůr, který se měl zároveň stát lázeňským a společenským střediskem šlechty. Lázně byly založeny na léčivých pramenech. Již v roce 1696 se hrabě Špork rozhodl na svém panství zbudovat špitál pro přestárlé veterány z okolí. Poté, co začaly na levém labském břehu v Kuksu utěšeně růst Šporkovy lázně s rezidencí, byl jako místo pro budoucí ústav vybrán protější, pravý břeh.

Byli jsme tu v roce 2013 a tak asi zklamu Miloše, který se těšil na opravené objekty. Hospital právě prochází rekonstrukcí. 

20. srpna 1717 byl vysvěcen kostel nejsvětější Trojice. Současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka, se stavěly po obou stranách budovy pro špitál a pečovatele o nemocné. Zároveň se zřizovala špitální zahrada za níž byl hřbitov s kaplí. Kostel a okolí je zdoben mnoha barokními sochami Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738). Jako osmadvacetiletý tu začal tvořit osm Blahoslavenství, které obklopují hospitální terasu. Ty doplnili okolo r. 1715 dva andělé smrti (Blažené a Žalostné) s mohutným Náboženstvím uprostřed terasy.

Pro různé potíže však hrabě svůj podnik nikdy nezprovoznil. V prázdném domě zřejmě bydlela část hraběcího služebnictva, byli ubytováváni umělci. Přesto jej špitál přežil více než 250 let a přece jen nakonec mnohým churavým pomohl na rozdíl od lázní, které ničily povodně a nakonec byly zbořeny. Zachovalo se kamenné schodiště.

Po Šporkově smrti zůstala jeho dceři Anně Kateřině nadační listina, podle níž mělo být v Kuksu vydržováno sto chudých, neduživých a přestárlých mužů z okolního panství Hradiště. Zřejmě na památku praotce rodu, hrdiny tureckých válek Jana Šporka, šlo o vojenské vysloužilce. Jak říkal František Antonín, "poněvadž mnozí z těchto starců, kteří byli vojáky, v mládí žili nepořádně a pustě a nemyslili na svou věčnou spásu", bylo kvalitní stáří hospitálních chovanců svěřeno do rukou dvanácti milosrdných bratří. Více a podrobněji o Kuksu až do dnešní doby čtěte na oficiálních stránkách, ze kterých jsem čerpala.

A my jsme se těšili na oběd a pivko v restauraci, která jen vypadala, že je v provozu, ale prý to majitel vzdal, jak nám bylo řečeno u stánku vedle. Později jsem se dověděla z jiného zdroje, že se hostinec opět rozjel, ale v současné době je donucen opět své služby hostům odmítat. 

V dnešní době je Kuks již opraven, ale přesto už netoužím se tam podívat, jako třeba jinam, kde se stal zázrak a památka vstala z mrtvých. Kuks na mne působil tajemně a docela jsem cítila na duši tíseň, i když byl krásný den. Možná to mají na svědomí názvy barokních soch, možná zde přetrvává silná energie z dob špitálu. Z "černého" kostela na mne dýchl chlad, cítila jsem nářek nemocných a mrzáků....I ten pohled z protějška od hostince na celý hospital i s kostelem uprostřed  mi připadal hrozivě.  Samozřejmě, jsem ráda, že jsem tuto památku viděla na vlastní oči.

Už jsem v některém článku z této dovolené psala, že by takovou dovolenou asi nikdo za odpočinkovou nebo příjemnou nepovažoval, že byla spíše jako tématický zájezd pro studenty. Takové už naše dovolené jsou, poznávací, ale jsou i příjemnější místa k poznávání naší krásné země. A já hodně dlužím ještě mému i sousednímu kraji. A jestli někdo marně hledal v seznamu krajů Středočeský, určitě ho u mne zatím ani nenajde. Stalo se, že jsem v tomto kraji ještě nenavštívila ani jedno místo a jestli ano, tak v dětství s rodiči a o tom nemám současné fotky.  Ale snad jednou....... 

Mějte se krásně a těšte se na dobu, která se bude tomu normálnímu životu více podobat.