Dobrodružně jarní krajinou v okolí Valmezu

 K tomuto jarnímu výletu se vracím z důvodu kompletace blogu. Už se pomalu blížím ke konečné podobě, jakou měl přibližně blog na původní doméně. Některé výlety do okolí jsem na tomto blogu nezveřejnila, protože je možné, že bych si je mohla v reálném čase zopakovat a pak také v reálném čase zveřejnit. 

A proč dobrodružně? Protože půjdeme cestou necestou. Už jsem se někde zmínila, že mne, dlouholetého obyvatele Vsetínska, nyní na stará kolena můj manžel od Kyjova seznamuje s okolní krajinou. Není to úplně doslova tak, že bych okolí svého města neznala, ale s rodiči a nebo později s dětmi jsme chodili spíš za nějakým cílem po turistických značkách. Manžel je člověk, který jde prostě za nosem. Lákají ho neprozkoumané cesty a chodníčky a nějaké turistické značky neřeší. Také má už přehled o tom, kde je jaká louka soukromá, komu patří tenhle kousek lesa a podobně. A přesně na takovou, prý předobědovou procházku mne pozval.  Že nepůjdeme po turistických značkách jsem věděla, ale že budeme překonávat meandry potoka Medůvka a půjdeme z rokle do rokle, to jsem zjistila až na místě samém. Naše dobrodružná, přesto nádherná, cesta začala u autobusové zastávky na Brňově, což je část Podlesí a tedy Valašského Meziříčí. Než nám pojede autobus, zastavili jsme se na hvězdárně hned vedle zastávky. Sluneční hodiny jsem ještě neznala. 

Od restaurace jsme přešli přes komunikaci a rovnou pod železniční můstek. Nejprve jdeme po asfaltce mezi domky Brňova kolem potoka.

Dále po lesní cestě. V lese žádné kytičky nerostou, v našich končinách je ještě na ně asi brzy. Zatím se mi líbí cesty lesním porostem. Mám tyhle pohledy ráda. V těchto končinách jsou lesy smíšené a právě se nacházíme v borovém porostu. Musíme jít po kraji cesty, protože v hromadě šišek se jde špatně. Ale je to i tak krása, tolik šišek všude. Vzpomněla jsem si na blogerku Kitty, té by se tolik šišek určitě moc líbilo. Hned by měla plný batoh.

Než jsme se vydrápali do vyšších poloh, párkrát jsme museli překonat potůček, který si v krajině vyhlodal hlubokou klikatou cestičku.

A dostali jsem se na louku, která byla dříve obehnaná plotem a sloužila jako daňčí obora. Na louce jsme si mohli i sednout a odpočinout.

Manžel se mi směje, když vůbec netuším, kde jsme. Někde na protějším hřebeni, ale ještě kousek výš je skalní útvar Medůvka. Stále jsme nepotkali žádnou kytičku.

Po chvíli se ocitáme v civilizaci. Vlastně sem mě chtěl manžel zavést, aby mi ukázal Mikyškův bývalý statek.

Došli jsme na samý konec obce Podlesí, kousek od Malé Lhoty. Mohli jsme jít hned k silnici na Malou Lhotu, ale manžel odbočuje doleva, že tam je to zajímavé. Uděláme tedy takové kolečko a právě kolem ruin Mikyškova statku. Nakukovala jsem přes plot na docela pěkný a udržovaný pozemek. I když se jedná o památku po významné osobnosti Valašského Meziříčí, není tato památka nijak označena. Musela tu stát nádherná vila, o čemž svědčí i několik schodišť v různých úrovních.

A zde stojíme před zahradou, kde kdysi stála vila valašskomeziříčského advokáta JUDr Aloise Mikyšky (1831-1903). Narodil se v Olbram-kostele u Znojma a spolu s manželkou pocházející z Jihlavy si ve Valašském Meziříčí založil advokátní praxi. Po smrti manželky si vzal její sestru.  Byl to člověk, který se velkou měrou zasloužil o rozvoj malého města, byl zastáncem pokroku a snažil se vymítit chudobu, hlavně její příčiny.  Díky jeho houževnatosti měl spoustu příznivců, ale našli se i pomlouvači a nepřátelé, které vedla pouhá závist. Výčet jeho zásluh je dlouhý. Stal se nakonec i starostou a dokonce ve městě založil mimo školy a jiné i Obecní záložnu. Pak se ale po čase ve Vídni objevily nekryté směnky této záložny a započalo hloubkové vyšetřování, které odhalilo a potvrdilo dlouholeté nesrovnalosti. Má se za to, že svého strýce podváděl synovec, který také hned uprchl neznámo kam. Mikyška uznal, že došlo k podvodům, ale přísahal, že on s tím nemá nic společného, o ničem nevěděl a zavázal se vše splatit svým majetkem. Meziříčím se ale roznesla zpráva, že se starosta na svém statku na Brňově zastřelil.  A všichni brali tento čin jako přiznání, ale mnozí věřitelé chtěli vědět, zda je to pravda a snažili se mnohokrát zhanobit hrob, aby se přesvědčili, zda je starosta opravdu mrtvý. Zastupitelé města si také odhlasovali, že na pohřeb nikdo nepůjde, ani nevyslali delegaci. Mikyška byl pohřben na hřbitově ve Veselé, smuteční průvod museli chránit četníci a hrob samotný nebyl označen.  Vila na Brňově byla vypálena,  a honosný dům na Poláškově ulici nad náměstím chátral. Později z něho bylo postupně dívčí gymnázium, zvláštní škola a sklady.  Až jej koupil pan Cimala, rozpadající budovu celou zrekonstruoval a máme z něho obchodní centrum. Možná ani mnozí místní občané netuší, že dům, kterému se říká U Cimaly je Mikyškův dům, kde měl svou praxi kdysi uznávaný advokát.   Dovedu si představit tento příběh jako námět na film.

A najednou u paty stromu uviděl manžel a pak i já hromadu krokusů. Zatím co já jsem si je fotila, vykřikoval manžel na druhé straně cesty něco o louce šafránů. Prý nemusíme jezdit ani do Lačnova. A opravdu. Ale nejsem si vůbec jistá, zda je tohle šafrán. Jelikož jsou květy i sytě fialové a bílé, typuji je spíš na méně vzácný krokus. Ale jistá si stejně nejsem. Kdyby to byl vzácný šafrán, už by tu pan Orálek dávno instaloval ceduli o přírodní památce. Ať je to nebo není šafrán, loučka byla krásná. A máme první kytičky ve volném prostoru a ne jen za plotem. A hele jsou tu další a kousek dál další.

Hned vedle je ovšem cedule pro památný strom a tím je prastarý tis.

S dobrou náladou pokračujeme po silnici k pěkným výhledům. Je sice slunečný teplý den, ale viditelnost moc dobrá není. A když už jsem u toho počasí, tak tady nahoře je i hodně větrno. Musela jsem si nasadit i kapuci.

Na skládačce  dole je vidět   malá skalka. Kdysi tam bylo obrovské mraveniště, ale asi ho smetl nějaký přívalový déšť a někdo tam tedy zřídil skalku.   A tam jsme objevili další kytičky. A na památku toho velkého mraveniště tuhle skalku spravuje a opatruje Ferda mravenec.

Odtud už klesáme k našemu městu a domovu. 

Kousek jdeme po silnici, ale ne až na Malou Lhotu, odbočíme lesní cestou doleva. Narazíme na prostor velkého kácení a ten byl docela zmasakrovaný technikou a manžel velí jít prostě lesem dolů. Však prý je tu pěšinka. Já sice žádnou pěšinku nevidím, tahají mne za nohy plazivé ostružiny a pajdám přes větve ukryté pod listím. Konečně s brbláním dojdu k cestě  lemované příkopem a k němu prudký sráz. Musím jít ještě kousek těmi ostružinami. Konečně jsem na pevné cestě, která protíná les.Nyní prý dojdeme k dřevěnému lesnickému srubu. Netuším k jakému a manžel se diví, že jsem tam nikdy nebyla. Byl tu dávno s dětmi. Já vidím srub poprvé. Srub je ale dost zdevastovaný a je vidět, že docela nedávno někdo odřezal zábradlí terasy. Lidi zničí všechno. Takové by tam bylo hezké posezení pro pocestné.

A opět jsme vklouzli do lesa a jdeme už známými místy k pomníčku lesníka Handla s křížem, boží mukou a posezením.

Nakonec jsme těch jarních kytiček potkali dost.