Babiččino velké prádlo

A jsme opět ve svitavském muzeu. Expozice kávy, byla zřejmě jen putovní výstavou, zato stálou expozicí je sbírka historických praček, ždímaček, pracích prostředků a všelijakých pomůcek. Možná tam také někdo najde tu pračku, která kdysi v jeho rodině pomáhala hospodyňce. Já tedy už ano. Sbírka se začala shromažďovat již dříve, ale expozice byla instalována pro veřejnost v roce 2000. V chronologické řadě je zde vystaveno na 50 exemplářů prací techniky.

Historie

Historie praní prádla je stará jako lidstvo samo. Je ale zvláštní, že tuto běžnou lidskou činnost zatím nikdo nepopsal. Etymologický slovník má pravdu, že sloveso práti má svůj význam ve slovech bíti, tlouci. Ale co bylo dál...ZDE

Nyní už k fotografiím, které jsem pořídila.

Oválnou pračku na horním obrázku měla i moje maminka a prala v ní dokud jsem se já nevdala. Já jsem si koupila modernější Romo kombi, která byla mnohem menší skladnější a mohla stát na chodbě (do malé panelákové koupelny se nevešla) a při praní se vždy jen ke koupelně přesunula. Máchat jsem musela ve vaně, ale ždímačka měla samostatný motor. Když to maminka viděla, hned si rodiče koupili také takovou. Ovšem koupit si pračku nebo ledničku, to nebyla zrovna jednoduchá záležitost. Psal se rok 1976 a podobné zboží bylo podpultovou záležitostí. Jak jste neměli známé, byl to oříšek.

Táta se vydal do elektry koupit mamince pračku, ale zaujala ho barevná televize a tak domů místo pračky dovezl barevnou televizi. Maminka byla naštvaná a tak se táta do obchodu vrátil a chtěl ještě tu pračku. Ale prý ji nemají. Táta se nedal. "Před chvílí jsem vám dal utržit docela slušný peníz za nákup televize a vy chcete říct, že pro mne? pro mne, nemáte jednu pračku?" "Moment", rozklepala se prodavačka v domnění, že před ní stojí nějaká vlivná a mocná osobnost a ze skladu přivezla na kolečkách právě tu pračku, kterou já už jsem měla doma a maminka po ní toužila. To už bylo v době, kdy mnozí měli automatické pračky Tatramatky.....

Kotel na ohřev vody si pamatuji ještě ve služebním bytě v Horšovském Týně. 1960-65. Voda se ohřívala normálním zatopením pod kotlem. Táta ho jednou natřel na bílo a to pak byla sranda, když se zatopilo. Ta barva nebyla zrovna k podobným účelům a začala se na kotli pálit a čoudit a strašně smrdět. :-D Takže podobná koupelna byl komfort mého dětství.

Na stránkách muzea se dočtete i o různých pracích prostředcích. I ty kvalitnější byly jednu dobu (1976..) nedostatkovým zbožím. Třeba si pamatuji i na historku, kdy jsem si šla koupit Batul, prášek pro praní jemného prádla pro kojence. Tenkrát se běžně nechávaly kočárky stát před obchody. Prodavačka chtěla vědět, jestli mám opravdu dítě. Jinak by mi prášek pro děti nedala. Tak se musela jít podívat před obchod.