Výšlap na Ondřejník zima 2015

 Sluníčko nás inspirovalo k výpravě na jeden z vrcholů Beskyd. Pojedeme hned druhý den, padlo rozhodnutí.

Plán cesty připraven, však za oknem docela nevlídný den. Inverzní počasí nahlodává naše odhodlání. Těším se na krásnou zimní krajinu zasněžených Beskyd prozářenou sluncem s fotogenickou oblohou. Neodložíme cestu na zítra? Ta inverze je docela nepříjemná, nic neuvidíme. Ne, nějak to dopadne.

Vlakem odjíždíme do Frýdlantu nad Ostravicí. Po modré značce míříme na Ondřejník. Cesta nebude jednoduchá, už u nádraží to pěkně klouže. No ne pěkně, nebezpečně. Tady snad neuklízejí chodníky? Konečně se dostáváme na trochu schůdnější chodník. V obuvi do sněhu se mi po silnici moc dobře nejde, ale za chvíli odbočujeme do lesa a začíná stoupání.

V létě bychom se právě tady před výstupem mohli občerstvit v malém kiosku s posezením, ale nyní se musíme spolehnout na svůj horký čaj z termosky.

Obdivujeme kolik chat menších i výstavných je přilepeno na příkré svahy. Je až s podivem, že půda neujede. Ale pozor, přece jen ujíždí. Za pár let bude první chatka určitě velmi ohrožena.

Ani mne neláká focení, protože je třeba dávat velký pozor na vyšlapané cestě do kopce. Cesta je sice vyšlapaná, ale jak se v posledních dnech občas oteplilo, tající sníh stékal a opětným namrzáním vytvořil místy docela slušnou klouzandu. Máme naštěstí hůlky, bez nich bych to asi nevylezla. 

 Les prosvětluje a ocitáme se na kraji louky obehnané ostnatým drátem. Chaloupka krčící se ve sněhu mě nutí k zamyšlení, jestli bych tu dokázala žít. Místo je to nádherné s krásným výhledem, ale život tvrdý, drsný, zvláště v zimě. A hele, vykukuje na nás kravka. Má studený odchov. Vzpomínám na tátu veterináře, který do  kopců valašských kotárů při službě stoupal s brašnami za nemocným dobytkem nebo k telení krávy.  Jednou jsem mu u telení v horách asistovala. (Jak jsme telili krávu) Tady se lidé musí sakra ohánět, ale jsou soběstační. Škoda, že je tak mizerná viditelnost a inverze se nelepší. Lysou Horu, nejvyšší horu Beskyd také není vidět, ale pochybuji, že její vrcholek prorazil inverzní deku a sluní se. Škoda, tak to mohly být krásné výhledy.

 

V cíli našeho výšlapu nás čeká chata, kde si odpočineme a těším se, že si sundám batoh ze zpocených zad a trochu se prohřeju. Zima mi není, naopak jsem dost zpocená a cítím, že mám i zimní bundu propocenou a mokrá záda. Chtělo by to trochu prosušit. A stejně mám ráda takové výlety na hory s cílovou rovinkou a příjemným posezením třeba u kávy, grogu, či dobré polévky. Poslední větší stoupání překonávám pomalu, mnohde i s námahou, protože se opět dostavují zmrzlé plochy a je potřeba stoupat i mimo cestu za cenu občasného proboření ledového krunýře. Opět chvalořečím tomu, kdo vynalezl trekové hole.

A jsme u cíle. Udivuje mne, že jsme potkali za celou dobu jen jeden turistický pár a jednoho turistu samotáře. Mám dojem, že tu bývávalo více živo. Ale v tomhle počasí a navíc ve všední den hory nikoho nelákají. Ostatně i já jsem hodně zklamaná počasím. Takové jsem mohla mít krásné fotky a zatím jen téměř bezbarvou smutnou krajinu.

Nejsem příznivcem davových nájezdů na hory, ale dneska je tu obzvlášť smutno. Navíc náladu kalí i fakt, že horská chata Ondřejník je zavřena a to už asi několik let, protože zadní trakt vykazuje i devastační vzhled. Původně tu stály chaty dvě. A to už před více než 100 lety. Patřily klubu českých turistů až do doby privatizace. Po privatizaci se jal majitel chaty Solárka do rekonstrukce a tím se stal zřejmě konkurencí majiteli chaty druhé a tak se stalo, že den před otevřením a zahájením provozu chata Solárka vyhořela. A neblahý osud možná čeká i druhou chatu, která sice stojí, ale.......

 

 Nám nezbývá než opět otevřít termosku a posvačit z vlastních zásob. Dlouho se raději nezdržíme, cesta zpět bude nebezpečná, po místy příkrých ledovkách. Jak tu mohlo být krásně včera.. 

Roubenka Ondřejníček se právě staví (2015) a v současné době je to krásná chata s upraveným okolím a venkovním posezením, ve které vás čeká i teplý oběd, ale nevím, zda v zimním období. Každopádně v období koronavirových opatření a nouzového stavu je určitě zavřená a já jí moc přeju, aby se vzpamatovala, aby přežila tuto dobu a opět poskytla turistům nejen potřebné zázemí, ale jak je tu zvykem i kulturní program a gastronomický program.

A už zbývá jen dodat, že na nádraží přicházíme bez úhony půl hodinku před odjezdem vlaku. Akorát čas dát si kávičku v minikiosku. Nohy mne docela bolí, hlavně stehna po zpátečním sešupu. Necelých 8 km sněhem a ledem mi stačilo. :) Moc ráda bych se sem podívala někdy na konci léta nebo v době, kdy budeme moci volně jít i do restaurace na horách. Volně s očkovacím průkazem, jenž stejně nebude důkazem....

Naše trasa stejnou cestou tam a zpět. 

Mějte se krásně