Z Nového Jičína na zříceninu hradu Starý Jičín

Jednoho dubnového dne jsme vyrazili na výlet, i když mě v noci vzbudilo silné škrábání v krku, které u mne signalizuje nástup silné rýmičky. Po práci na zahradě se tělo docela zotavilo a nějaká počáteční rýma mě přece nezastaví. Jediné spojení do Starého Jičína je autobusové a navíc se musí přesedat v Novém Jičíně. Těch přímých autobusů je velmi málo. Proto jsem jako výstupní stanici našeho dobývání hradu Starý Jičín zvolila Nový Jičín. Vystupujeme na zastávce u Tonaku a dál už pěšky.

 Před námi jsou Skalky. Od zastávky stoupáme stále do kopce. První pohled na zříceninu hradu Starý Jičín.

U silnice v lese na Skalkách jsou pozůstatky kamenných odpočívadel a laviček a pomník s německým nápisem označením ulice. Tato oblast již spadá do bývalých Sudet. Je zde i kamenný kříž.

Přicházíme k areálu na Skalkách, kde se dokončuje nový srubový penzion naproti dřívější restaurace a hned poblíž je amfiteátr s bohatým sportovním vyžitím pro děti. Na některých atrakcích si poblbnul i manžel. Je hubený a svou váhou prý určitě nic nezničí.

Nezničil a mohli jsme pokračovat dál s mírným stoupáním po hřebenu kopce Svinec. Už je pořádné horko a odkládáme bundy. Naštěstí nefouká vítr, ale ta nastávající rýma mne docela sužuje. Cesta se sune do kopce a i když mám hůlky jde se mi ztěžka. Je to poznat, že nejsem vytrénovaná. To bude asi stále ta jarní únava. Všude v trávě jsou trsy fialek. Jenže nemám moc možnost je fotit nějak umělecky, nechci zdržovat manžela.

Do mého funění manžel volá, že ještě kousek a jsme tam. No tedy ne na hradě, protože ten vidím stále po pravé ruce. Jsme u chaty Svinec. Tady si odpočineme, lehce posvačíme a manžel si zadováděl i na zbytku sněhu, který jsme objevili na severní straně kopce.

 

Další cesta už je velmi příjemná po otevřeném hřebeni s výhledy na pohoří směrem k jihu i k severu. Míjíme i rezervaci Svinec, kde jsem nafotila i nějaké kytičky, které jsem zatím u nás neviděla. V této rezervaci je to pro kytičky ráj, jak se dočítáme na orientační tabuli.

Pomalu se blížíme k vrcholu Svince, kde je kříž a vedle něho mne zaujal i hromosvod. Vrchol je opravdu otevřený a kdysi do kříže uhodil blesk a musel být opravován. Odtud je výhled i na Hostýnské vrhy směrem na západ. Samozřejmě opět vidíme na hrad a zdá se být docela blízko. Stále jsem ještě přesvědčená, že na hrad dojdeme, i když cítím velkou únavu. Ale výš už nepůjdeme. Už jenom pěkně dolů s kopce. To vypadá optimisticky. No než začne opět stoupání na hrad.

Oplocené místo na Svinci je vstup do podzemí. Sice jsou tabulky hodně zanedbané, ale nějaké známky údržby jsou patrné v novém oplocení.

Dlouho si zde posedět nemůžeme, i když je teplo a příjemně. Někde na stromě nebo i na kříži musí být nějaké hnízdo divokých včel a byly dost dotěrné. Sestoupíme po louce do listnatého porostu, který ještě není olistěn a tak sluníčko proniká i mezi stromy. Zůstala jsem jako opařená. Medvědí česnek. Tolik jsem ho ještě neviděla. Vlastně jsem ho takto v přírodě neviděla vůbec. Jdeme tedy stezkou medvědího česneku neboli česnekovou stezkou. Nabádala jsem manžela, abychom si pár lístků natrhali, ale on je nedůvěřivý a prý co když to není česnek a ještě se otrávíme nějakými konvalinkami. Sice jsem botanik na baterky, ale konvalinky mají listy pevnější a hlavně tmavší. Takže jsme netrhali nic.

  Stále více se svažujícím chodníčkem jsme došli ke kapličce. No došli není to správné slovo. Měla jsem sice trekové hole, ale kopec byl opravdu prudký. V posledních metrech jsem měla strach, že se někam zřítím. Však na mapě je to přímo kolmo na hustou vrstevnici. Nakonec se podařilo.

Jsem z toho sestupu schvácená, ale opačně bych to teda lézt nechtěla. Krátce si odpočineme. Je tu příjemně. Únava se však stupňuje a představa, že mám ještě jít kus cesty do obce a pak stoupat na hrad je ubíjející. Nyní půjdeme na plném slunci kolem rybníka. Rybník je viditelně revitalizovaný, ale téměř vypuštěný. Možná byl vypuštěn i kvůli revitalizaci a opravám přepusti hráze. Bude to tu pěkné místo, až se opět naplní. V rybníce je možnost koupání, ale cedulka hlásí, že na vlastní nebezpečí. V potoce jsme objevili první blatouchy.

Když před sebou na kopci vidím hrad, síly mne opouštějí. Polezeme ještě na hrad? Ptám se manžela s připomínkou, že už jsme tam několikrát byli. Manžel souhlasí s návrhem projít se kolem kostela a zakončit výlet obědem v místní pizzerii.

Na hrad jsme tedy nedošli, přesto, že už je to kousek, ale určitě se tam podíváme jindy, i když už to tam známe třeba i z akcí symbolického odemykání hradu. Hrad je přístupný celoročně a bez vstupného. Jen v zimě není otevřená restaurace a hlavní věž s expozicí.

Domů jsem se dostala úplně vyčerpaná. krk v jednom ohni, bolela mne záda a skoro okamžitě jsem zalehla. Druhý den jsem měla v plánu jet sekat trávník na zahradě, ale zůstala jsem v posteli s horečkou a dokonale spuštěnou rýmou. Občas mě to nutí ke kašli, ale nic nevykašlávám. Dnes již je mi trochu lépe, ale ven si netroufám. Horečka se může vrátit. Výlet je opět vzpomínka z doby nekovidové. Být to dneska, musela bych na testy. 

Trasa našeho výletu na mapě

Hezký den přeji všem.