Kašperské Hory a hrad Kašperk

 aneb neukázněný turista, uštvaný účastník zájezdu a z nemocnice na reverz. A jako bonus špatně nastavené ostření na fotopřístroji. 

Trasa na mapě

Po skoro probdělé noci mi dobrou náladu vrátila vydatná hotelová snídaně. A hned po snídani jsme autobusem odjeli do Kašperských Hor, místní části České Domky na parkoviště, odkud jsme se vydali pěšky na hrad Kašperk. Hned od rána panuje velké horko a já se synem a asi polovinou ostatních účastníků zájezdu proto volíme schůdnější pohodlnější cestu po zelené značce, ostatní šli terénně náročnější trasou po žluté přes zříceninu hradu Pustý Hrádek. 

Omlouvám se, fotky dnešního dne za moc nestojí. Netuším procč. Přepla jsem omylem na ruční ostření? Já se svými dioptriemi hůř vidím, a proto při běžném focení ostřím na automat a chybného nastavení jsem si na displeji přístroje vůbec nevšimla. 

Jsme na hradě a i když jsme šli schůdnější cestou a ani ne tak daleko, přesto vedro zapůsobilo a občerstvení na hradě přišlo vhod. Líbilo se mi, že delegátka vybrala vstupné na památky hromadně hned první den a nemuseli jsme ztrácet čas, který jsme mohli věnovat relaxaci, případně prohlídce hradního nádvoří, které bylo přístupné bez průvodce.  

Jdeme na prohlídku hradní věže. 

Před námi pohled na zříceninu hradu Pustý Hrádek, kudy šla druhá skupina. 

Po prohlídce hradu, stoupajíce hromadně po schodech do věže a z věže, jsme se měli rozhodnout, zda půjdeme zpět k autobusu, či po zelené značce do Kašperských Hor. Opět jsme se mohli rozdělit. Chtěla jsem jít pěšky, 3 km přece dám. Delegátka informuje, že nejdřív bude prudké klesání a pak zase prudké stoupání. Cesta vede lesem, ve stínu to určitě dám. Michal vystartoval ve strachu, že budeme bez oběda, protože bude v Kašperských Horách možná málo času, hnal se vpřed. Stal se tedy vůdcem, za kterým šli i ostatní a samozřejmě i já někde daleko za ním. Z cyklostezky jsme najednou odbočili na velmi nepohodlnou cestu sypanou velmi hrubým štěrkem, spíše kamením. Snad je zde v plánu nová cyklostezka? 

Najednou reagujeme na volání, že jdeme špatně a máme se vrátit. Voláme na Michala, který je v nedohlednu a jak se ukázalo i daleko z doslechu. Telefon nebral. Chtěla jsem se vydat za ním, ale ostatní mne varovali, ať dolů nechodím, že to zpět bude pro mne vyčerpávající. Vyčerpával mne i strach, že se Michal neukázněně někam žene a špatně. Konečně jsem se mu dovolala. Nadával, že se musí vracet. Čekala jsem na něho, aby věděl, kam budeme pokračovat. Dohnal mě a opět vystartoval. Opět jsem mu nestíhala. Psychika udělala svoje. A následovalo to prudké stoupání. Počkala na mne delegátka a šla se mnou. Říkala jsem jí, že nemusí, že to zvládnu. Ale ona, že mě tam prý nenechá. Jenže já jsem potřebovala odpočívat, nadechnout se. Nechtěla jsem zdržovat a tak jsem se snažila vydat ze sebe maximum. Vedro bylo nesnesitelné. Už jsem se bála, že to fakt nedám. Delegátka mne brzdila, ať si klidně odpočinu dle potřeby, jenže já bych potřebovala vždy po pár metrech.

Docházíme skupinku a hned je vidět, že děvčata mají problém.  Jedna žena se nemohla postavit na nohy. Selhaly jí svaly. Delegátka se jí hned ujala a snažila se pomoci ostatním ji podepřít. Využila jsem čas i ke svému odpočinku a pak pomalu pokračovala s častými přestávkami. Slyšela jsem ještě delegátku, která volala sanitku.  Konečně vidím konec toho stoupání, Kašperské Hory vidím pode mnou. Cestou dolů  se na polní cestě míjím se sanitkou. Michal už mne vyhlíží na náměstí a hlásí, že našel dobrou restauraci. Neměla jsem vůbec síly něco pozřít. I když bylo horko, dala jsem si jen polévku. 

Tu paní, co zkolabovala jsem znala již z loňského zájezdu a bylo mi jí moc líto, ale uvědomovala jsem si, že mne vlastně zachránila, protože jsem mohla zvolnit. 

Vedro je úmorné a nezažít to, nevěřila bych, že mne takto dostane jen necelých 6 km. Ono jde také o to, že jeden nechce brzdit skupinu a nedopřeje si řádnější odpočinek. Michal dostal pořádně vynadáno, protože tohle se prostě nedělá, zvláště ne své mamince. 

V autobuse, míříc do Srní na Šumavě, kde je vlčí výběh se dovídáme, že paní odvezli do nemocnice ve Strakonicích a nechali si ji tam na pozorování. K lávce nad výběhem je také procházka lesem, ale v autobuse jsem si odpočinula a za vlky se vydala. Vždyť ti vlci byli vlastně důvodem, proč jsme se na tento zájezd vypravili. Ale to zase až příště. Po návštěvě rezervace jsme vyjeli trochu dříve oproti plánu, protože jsme ještě jeli do Strakonic pro naši účastnici, která po několika posilujících kapačkách požádala o reverz. Sanitka by ji mohla odvézt do místa bydliště, ale hotel v Prachaticích není bydliště a na Moravu ji nepovezou. Tak jsme si pro ni přijeli. :)

Hezký den bez nehod přeji všem. Prázdniny a dovolené ještě nekončí a vedro není radno podceňovat.