Kostel sv. Bartoloměje a Bartolomějské návrší.

 Prázdniny sice končí, ale jelikož jsem se vrátila v čase, můžete si se mnou ještě prožít další dny naši červencové poznávací dovolené. V Kolíně jsme ještě zůstali. 

Do kostelů mne táhnou vždy hlavně varhany. To už je taková moje vášeň. Do chrámu sv. Bartoloměje se lze dostat jen s průvodcem za vstupné a tedy i ve stanovený čas. Naštěstí přilehlé návrší je přístupné i bez vstupného a může se tam vejít kdykoli. To tedy neznamená, ze jsme na prohlídku rezignovali, ale do stanoveného času máme chvíli právě na procházku nově (2021) zrekonstruované zahrady mezi hradbami. Bartolomějovo návrší se mi líbilo. Být místní občan, tak i sem bych si zašla posedět třeba do altánu s knížkou. 

 Je čas jít na prohlídku. Nejsme sami, avšak návštěvníků není moc, tak akorát. Ještě než jsme prohlídku zahájili šla jsem se  zeptat do pokladny, zda se může fotografovat v kostele. Prý ne. Škoda, ale co nadělám. Zkusím se pak průvodkyně zeptat, zda si mohu vyfotit alespoň varhany. 

Úvodních pár slov jsme absolvovali ještě před kostelem, další seznámení s historií jsme vyslechli v sedě v lavicích, což bylo prima odpočinkem.  Posléze jsme se vydali na okružní procházku po kostele. Je neobvyklý tím (nebo mně to tak připadá), že oltář a příslušenství je na stupínku jako pódium, kolem kterého jsou rozmístěny malé kaple. Prostě kaplička za kapličkou. 

A jéje, varhany nikde. Na konci prohlídky jsem se zeptala a dověděla se, že jsou v rekonstrukci kompletně skříň i nástroj samotný a ještě letos by se měla konat velká sláva při jejich znovuzrození. Té se samozřejmě účastnit nemohu, ale třeba najdu pak nějakou zmínku na internetu.  Jdeme dál kolem oltáře a jednotlivých kapliček. A jak to, že fotím? Všimla jsem si pána, který fotil zcela samozřejmě (nikoho se neptal a nikdo mu nic neřekl). Tak tedy i já. I když jsem se trochu skrývala, protože paní průvodkyně  věděla, že já vím, jak to s focením je. 

 

Závěr prohlídky patřil Kostnici. Trochu jsem se toho obávala, ale kostnice je umístěna v nevelké rotundě, tak jsem si tam troufla také. Vejde se sem jen pár lidí a jelikož jsem ještě v podobné kostnici nebyla, docela jsem byla překvapena. Ocitla jsem se v kapli, jejíž oltář a příslušné dekorace byly tvořeny jen lebkami. Bylo to sice děsivé, ale zajímavé, místy až důmyslně krásné. Možná řeknete, že si protiřečím, ale i já jsem tam stála poslouchaje výklad s mnoha smíšenými pocity. Fotografovat se zde nesmělo a to nám průvodkyně zdůraznila, bylo nám  samozřejmě jasné, že v kostele nám to ještě tolerovala, ale tady ne. Ani by mne to nenapadlo. To si musí každý prožít sám. 

Dovolila jsem si pro ukázku  fotku ze stránek města Kolína z článku o kostnici ZDE.

viz. i Město Kolín

To to letí, druhý den dovolené za námi. Zítra pojedeme do Prahy za zvířátky.  

Pro dnešek tedy hezký den a děkuji všem, kteří se prošli se mnou.