Skradinské vodopády na řece Krka

 V roce 1968 dostala maminka za odměnu zájezd do Jugoslávie i s rodinou. Byla jsem poprvé a naposledy u moře a mám krásné vzpomínky. Ty však jsou ukryté ve mně, protože v té době analogových fotoaparátů se s fotkami šetřilo. 

Napadlo mě zdokumentovat i zde na cestovatelském blogu, kde jsem byla pokud to dovolí pár starých fotografií. Berte je s rezervou, jsou to fotografie vyvolávané doma ve fotokomoře, protože i tohle byl koníček mého táty a pak později i můj a jsou už hodně staré.

Jeli jsme tenkrát autobusem 3 dny a cestou jsme přespali v Budapešti a pak někde na severu Jugoslávie. Pobyt byl zajištěn ve Vodici, kterou dneska bratr už vůbec nepoznal.  Nejen, že jsme se váleli u moře a chodili na procházky po pláži a do města, ale jeli jsme i na dva zájezdy. Jeden tedy pluli. Navštívili jsme vodopády na řece Krka v Národním Parku Krka. Kousek jsme pluli po moři.

Most Krka na dálnici D1 mezi výjezdy Skradin a Šibenik, je dlouhý 391 a tvoří ho oblouk dlouhý 204 m a vysoký 56 m. Právě jsme pod ním propluli. 

U vodopádů jsme se i koupali. 

Nádherná voda

O vodopádech jsem si půjčila pár slov na Wikipedii a najdete je v úvodu. 

Vodopády mnozí jistě znáte, ale kdo ne  a chce je vidět barevné, v celé své kráse, nakoukněte k Jiřince z N., která už tam byla v době digitální fotografie. 

Když jsme se vraceli lodí zpět, začalo se kazit počasí a námořníci   rychle stavěli kolem paluby dřevěné bariéry. Loď se silně houpala a my jsme si nejprve mysleli, že ji rozhoupávají námořníci, jak běhají kolem.  Jenže vítr a brzy i blesky a hromy nás ubezpečily, že to není srandička pro pobavení hostů na palubě a některé ženské dokonce křičely. Na molo se loď trefovala několikrát. Přece jen to nebyla žádná velká loď, pro mne ale tenkrát loď na moři znamenala to nejvíc, co můžu kdy zažít. 

Druhý zájezd byl autobusový a to jsme navštívili město Split.

 Pamatuju si nejvíc schodiště do velkého chrámu, kde posedávali všelijak chromí lidé a nabízeli umělecké výtvory. V mysli mám paní jen s pahýly rukou, u které jsme koupili akvarel přístavu. Moc pěkný obraz. Obrovské tržiště, kde trhovci ceny snižovali, když slyšeli, že jsme Češi. Byl srpen 1968 a dala se chytit v rádiu jen Svobodná Evropa. A politické dění u nás bylo neklidné, něco se děje, ale nikdo netušil, co.  Dovezli jsme si spoustu suvenýrů, i díky tomu, jak už jsem psala, že ceny na tržištích šly pro nás strmě dolů. Jugoslávci k nám byli obrovsky vstřícní. Na poslední fotce držím v ruce ručně dělanou proutěnou "kabelku" . Mám ji dodnes, ale už nemá ucha a slouží v předsíni jako schránka na kartáče na šaty a jiné drobnosti. 

A proč jsem tam byla jednou a vícekrát ne, když se mi tam tak líbilo? Čas šel, život mi nadělil tři děti, z toho jedno postižené a prostě byly jiné starosti. Ale s rodiči jsme hodně lezli po horách, a jak to jen šlo, jezdila jsem po naší vlasti s malým nakouknutím k sousedům s mladším synem, až když se starší  syn a dcera osamostatnili.

Hezký  den všem přeji.