Brno-Vila Stiassni-interiér

Pár slov o vile Stiassni jsem zmínila již v článku s exteriéry. Nyní nahlédneme do interiéru vily, avšak ještě si musíme říci, že ač byl styl celého domu, který na návrh architekta Ernsta Wiesnera z roku 1927 realizovala v letech 28-29 firma Mořic zcela ve stylu funkcionalismu jen s drobnými historizujícími prvky, interiér domu už splňuje tento styl pouze myšlenkou tedy propojením užitkové části s obytnými a reprezentačními prostorami. Zařízen je již s noblesou spíše připomínající zámeček, jak si to přála paní Hermína. Wiesner s tímto vybavením nesouhlasil a tak byla spolupráce architekta a majitele vily ukončena, avšak v dobrém a vybavení dokončil Artur Aisler v roce 1929.

Dům má celkem 5 vstupů. Jeden zvláštní pro služebnictvo, hlavní vchod a pak vchody do lodžie a na terasy. Vstupme tedy hlavním vchodem jako rodina a hosté.

Přízemí domu sloužilo k reprezentačním účelům, kde se scházeli hosté, pořádaly se zde i bály a slavnosti a to hned v sále se schodištěm. Z tohoto sálu vedou 3 dveře do místností lemujících tento sál. Místnosti jsou propojeny a skýtaly hostům dostatek pohodlí. Dřevěné obložení je v podobě kazet s rámováním, kde původně visely obrazy. Sbírat obrazy a umění bylo v té době velkou módou. Moc obrazů se však do současnosti ve vile neuchovalo.

Na malířských stojanech vidíme portréty Hermíny a Alfréda Stiassni, kteří si svého domu užívali pouhých 9 let, jelikož jako Židé byli nuceni uprchnout před nástupem nacismu.

Alfréd Stiassni narozený v roce 1883 a jeho o šest let mladší žena Hermína pocházeli z významných židovských průmyslnických rodin. Hermína rozená Weinmannová pocházela z rodiny severočeských uhelných podnikatelů, rodina Stiassni se věnovala hlavně textilnímu průmyslu.

Vlastně prý (sdělení průvodkyně) byli v roce 1938 na dovolené v zahraničí a dostalo se jim od známých varování, aby se raději nevraceli. A tak se také stalo, že přišli o veškerý svůj majetek jak vilu, tak textilní továrnu. Vilu pak využívalo gestapo. Právě pro svoji funkčnost ji zachovali jak Němci, tak následně po válce i socialistické zřízení. Manželé Stiassni s jedinou dcerou Zuzanou zakotvili v Kalifornii, kde také žijí Zuzanini potomci.

Na některých fotografií je vidět mosazná tyč ukotvená kousek pod stropem. Stejná je ve všech reprezentačních místnostech. Na tuto ryč se jednak zavěšovaly obrazy, ale sloužila i k zavěšování látek. Samozřejmě těmi nejlepšími kousky se pyšnil a zároveň si dělal reklamu textilní továrník. Látky také působily jako dekorace při různých slavnostních příležitostech.

V patře se nacházely ložnice, koupelny rodiny i pokoj pro hosty.

Možná jste si všimli dlouhého ústředního topení pod okny nad schodištěm. Původně bylo samozřejmě kryto ozdobnou mříží, ale dnes je jako unikátní odkryto. Trubky topení jsou vcelku.

Každý z manželů měl svoji vlastní ložnici se širokou postelí, k ložnici patřila koupelna, WC a šatny. Pokoje jsou propojeny a zrovna tak pokoj jediné dcery. Zuzanka byla hýčkána, protože to bylo, jak se říká vymodlené dítě.

(pokoj Susane)

Malá jídelna, ve které se rodina scházela většinou na snídani a v pozadí vidíme prosklené dveře, vedoucí do obslužného traktu.

Na dvou panelech vidíme dobové fotografie a pár fotografií leželo i na stolku v Zuzančině pokoji.

Na poslední fotografii vidíme rodinu zahradního mistra a pomocné zahradníky, kteří za prací docházeli, zatímco hlavní zahradník měl svůj domek vedle vily. Svůj domek měl i řidič a to hned dole u vjezdní brány.

 Manželé Stiasni se do vily a do vlasti již nikdy nevrátili. Otec zemřel v roce 1961, maminka o rok později, Susane pak v roce 2005. Susane měla také svou rodinu, ale o svém dětství a minulosti vůbec nemluvila. Teprve její vnučka se stále vyptávala a pátrala po babiččině minulosti, až starou paní těsně před smrtí přiměla vyprávět. Susane bylo tenkrát 14 let, když se jí úplně změnil život. Možná ze strachu, ze studu, nikomu neřekla ani nic o svém majetku v Čechách. V roce 2013 se do vily přijela podívat její kamarádka, zahradníkova dcera, která se Zuzankou vyrůstala.

 Bývalé brněnské textilní továrny a taktéž textilka bratrů Stiassni byla zabavena a my ji známe pod názvem Vlněna. Dnes již však dávno neexistuje, jako mnohé podniky byla zlikvidována současností a čeká na demolici, o které se rozhodlo v roce 2016 nebo již je možná i srovnána se zemí.

 Vila je dnes ve správě Národního památkového ústavu, v minulých týdnech byla několik dnů zdarma přístupna široké veřejnosti. Po rekonstrukci má sloužit výstavám z oblasti architektury a centru dokumentace památek 20. století.

A nyní jdeme svlažit hrdla. Je strašné vedro a nás čeká výstup na hrad Špilberk.