středa 11. října 2023

Skradinské vodopády na řece Krka

 V roce 1968 dostala maminka za odměnu zájezd do Jugoslávie i s rodinou. Byla jsem poprvé a naposledy u moře a mám krásné vzpomínky. Ty však jsou ukryté ve mně, protože v té době analogových fotoaparátů se s fotkami šetřilo. 

Napadlo mě zdokumentovat i zde na cestovatelském blogu, kde jsem byla pokud to dovolí pár starých fotografií. Berte je s rezervou, jsou to fotografie vyvolávané doma ve fotokomoře, protože i tohle byl koníček mého táty a pak později i můj a jsou už hodně staré.
Jeli jsme tenkrát autobusem 3 dny a cestou jsme přespali v Budapešti a pak někde na severu Jugoslávie. Pobyt byl zajištěn ve Vodici, kterou dneska bratr už vůbec nepoznal.  Nejen, že jsme se váleli u moře a chodili na procházky po pláži a do města, ale jeli jsme i na dva zájezdy. Jeden tedy pluli. Navštívili jsme vodopády na řece Krka v Národním Parku Krka. Kousek jsme pluli po moři.

Most Krka na dálnici D1 mezi výjezdy Skradin a Šibenik, je dlouhý 391 a tvoří ho oblouk dlouhý 204 m a vysoký 56 m. Právě jsme pod ním propluli. 
U vodopádů jsme se i koupali. 
Nádherná voda
O vodopádech jsem si půjčila pár slov na Wikipedii a najdete je v úvodu. 
Vodopády mnozí jistě znáte, ale kdo ne  a chce je vidět barevné, v celé své kráse, nakoukněte k Jiřince z N., která už tam byla v době digitální fotografie. 
Když jsme se vraceli lodí zpět, začalo se kazit počasí a námořníci   rychle stavěli kolem paluby dřevěné bariéry. Loď se silně houpala a my jsme si nejprve mysleli, že ji rozhoupávají námořníci, jak běhají kolem.  Jenže vítr a brzy i blesky a hromy nás ubezpečily, že to není srandička pro pobavení hostů na palubě a některé ženské dokonce křičely. Na molo se loď trefovala několikrát. Přece jen to nebyla žádná velká loď, pro mne ale tenkrát loď na moři znamenala to nejvíc, co můžu kdy zažít. 

Druhý zájezd byl autobusový a to jsme navštívili město Split.
 Pamatuju si nejvíc schodiště do velkého chrámu, kde posedávali všelijak chromí lidé a nabízeli umělecké výtvory. V mysli mám paní jen s pahýly rukou, u které jsme koupili akvarel přístavu. Moc pěkný obraz. Obrovské tržiště, kde trhovci ceny snižovali, když slyšeli, že jsme Češi. Byl srpen 1968 a dala se chytit v rádiu jen Svobodná Evropa. A politické dění u nás bylo neklidné, něco se děje, ale nikdo netušil, co.  Dovezli jsme si spoustu suvenýrů, i díky tomu, jak už jsem psala, že ceny na tržištích šly pro nás strmě dolů. Jugoslávci k nám byli obrovsky vstřícní. Na poslední fotce držím v ruce ručně dělanou proutěnou "kabelku" . Mám ji dodnes, ale už nemá ucha a slouží v předsíni jako schránka na kartáče na šaty a jiné drobnosti. 
A proč jsem tam byla jednou a vícekrát ne, když se mi tam tak líbilo? Čas šel, život mi nadělil tři děti, z toho jedno postižené a prostě byly jiné starosti. Ale s rodiči jsme hodně lezli po horách, a jak to jen šlo, jezdila jsem po naší vlasti s malým nakouknutím k sousedům s mladším synem, až když se starší  syn a dcera osamostatnili.
Hezký  den všem přeji. 

16 komentářů:

  1. Maruško, moc krásný, velmi emotivní příspěvek! Jsem ráda, že sis zavzpomínala i pro nás. V tom srpnu byli v Jugoslávii i rodiče mého muže (děti nesměly), občas o všech těch pocitech vyprávěli. U vodopádů a i dál v parku jsem byli. Moc se to líbilo nám i dětem. Je tam zajímavý skanzen. Split miluji, Diokleciánův palác je pro mne opravdu srdcovka.
    Moc děkuji, posílám pozdravy, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, děkuji za pěkný komentář. Zřejmě tedy ten palác mám v paměti. A úžasný i přístav. Měla jsem oči navrch hlavy.

      Vymazat
  2. Maruško,to je moc krásný příspěvek.Černobílými fotografiemi se vždy vrátím do dětství.Rodiče s námi hodně cestovali,
    ale jenom po Čechách a tatínka fotografování živilo a tak mám spousty fotek.Jsou to známá místa v Jugoslavii jsme byli s manželem
    poprvé v r.1976 a potom jsme už jezdili s dětma.Všichni jsme milovali moře a plavání.Bohužel fotek mám málo,ale pokusím se přes zimu nějaké dát dohromady.
    Měj se hezky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Jituško. My jsme s dětmi jezdívali na rekreace ROH a na to také ráda vzpomínám a jinak hodně po okolí. Manžel byl i se staršími dětmi i u moře v Polsku a u jezer a v Německu také u nějakých jezer a já byla s tím nejmladším doma. Tak trochu jsme se v dovolenkování a hlídání střídali.

      Vymazat
  3. Maruško, takhle, na černobílé fotografii, jsem v r. 1967 viděla Slapovy Krky prvně - u člověka, který dostal dovolenou v Jugoslávii v práci v DESTĚ Rbk. A tehdy jsem si říkala, jestlipak to někdy taky uvidím. Musela jsem si roky počkat. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jirinko, Ty hodně cestuješ, je fajn,že máš na cestu i své parťáka.

      Vymazat
  4. Byla jsem tam, ale až v roce 2008. Koupat se u vodopádů dalo, ale jen do určité vzdálenosti , které bylo označené.
    Ráda se dívám na černobílé fotky. Mám jich docela hodně. Mají svoje kouzlo.
    Měj se hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V barvách jsou vodopády opravdu nádherné. Ta barva vody v jezírkách je úžasná.

      Vymazat
  5. Un bellissimo viaggio,conosco i luoghi.Buona giornata.

    OdpovědětVymazat
  6. Hezká vzpomínka. Já mám v papírových fotkách pěkný binec, takže bych asi podobný článek dohromady nedala...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Staňo, kdybys viděla tu krabici, ve které se občas probíráme. Když je víc lidí a fotky kolujou, tak se dokonale pomíchachaly. Mám tedy i alba, ovšem dost fotek jsem dala do alb dětem a v mých je průvan. Ale co, do hrobu si to nevezmu.

      Vymazat
  7. Moc hezká vzpomínka,také mám spoustu černobílých fotek,ale nikdy mě nenapadlo zveřejnit je na blogu.Dorý nápad,třeba se o to také někdy pokusím,hezké dny přeji....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, já jsem si sem chtěla dát něco i z toho staršího cestování. Je to i pro mne, takový přehled. No vše se stejně zdokumentovat nedá.

      Vymazat
  8. No, tak v r. 1968 dostat z práce zájezd do Jugoslávie a ještě celá rodina ... to je něco. Moji rodiče nikdy u moře nebyli, nevím, jestli taková místa dávaly tady šachty. Naše dovolená se trávila na zvelebování baráku a peníze šly také tam. Nakonec to jako mnohým v oblasti vykoupila Nová huť, takže tam nechali zdraví i peníze. Dostali jste se do pěkných míst a jak vidno, potvrzuje to pravidlo, kterým se už dost let řídím: Člověk by měl cestovat, pokud jednak na to má finance, ale hlavně je fit po zdravotní stránce a nic neodkládat. 😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maminka ten zájezd dostala spolu s dalšími učiteli z kraje a podotýkám, že rozhodně nebyla v KSČ. Bylo jí nabízeno místo ředitelky školy, pokud vstoupí do strany, ale to odmítla, proto byla do konce života na místě učitele ZDŠ s aprobací matematika zeměpis a ještě učila hudební výchovu. Nevim, jestli si zbytek rodiny zajezd platil, bylo mi 13 a tak jsem se nezajimala.
      Bydleli jsme čerstvě v paneláku, pri jehož stavbě museli budoucí družtevníci odpracovat 2000 hodin a konečně jsme měli po všech podnájmech vanu. Z Jugošky jsme se vrátili 10 dní před vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Rodiče si v hlubokém západním pohraničí, kam museli po škole nastoupit na umístěnku zažili hodně těžké období. Stěhování na Moravu nebylo moc jednoduché. Pár let žil táta na Moravě u příbuzných, než tady dostal možnost bydlení.

      Vymazat
  9. Probírat se takovými fotografiemi je radost a současně stesk nad roky života, které máme za sebou a už se nevrátí.
    Já mám z dětství jednu černobílou fotku ze 4 let a pak z maturitního tabla. Fotoaparát jsme v rodině neměli a ani jsme nikam na dovolené nejezdili, takže ani nebylo co fotografovat.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu a váš komentář.