Lomnický štít po svých a zdarma bez průvodce

Tento výlet se sice uskutečnil  v roce  1971, kdy jsme  již zdolali  Plačlivé (2125 m) a Ostrý Roháč (2087 m) ,ale s myšlenkou vyšplhat na Lomnický štít táta laškoval již dříve, jak je možné tušit z následující fotografie, na níž se v pozadí tyčí Lomnický štít jako fata morgana. Maminka je zde vyfocena v roce 1967 v tábořišti Stará Lesná. Ten rok mi bylo 12,5 a bratrovi 11 let, když jsme  poprvé dosáhli vrcholu Rysů (2501m) a později si zopakovali výstup z polské strany, ale o tom někdy příště. 

Nyní tedy k samotnému výstupu na Lomnický štít. Opustili jsme tábořiště ve Žiarské dolině, abychom opět postavili stan v tábořišti Tatranské Matliare (dnes již neexistuje). Velmi brzy ráno, tedy ve 3,30 hod jsme startovali na túru dlouhou něco málo přes 25 km. I když jsem si túru změřila v kilometrech, není dobré v horách tento kilometrový údaj brát za bernou minci. Proto také, kdo navštívil ty vyšší hory ví, že se na ukazatelích udává délka trasy v hodinách a kdo to nevěděl, už to ví pro plánovanou návštěvu. .D 

Šlapeme po modré značce, pak nás spojí zelená značka opět s modrou, která je sice hodně kamenitá, ale stoupá pozvolna po úbočích Velké a Malé Svišťovky směr Skalnaté pleso. 

U observatoře se loučíme s maminkou, která tu na nás bude několik hodin čekat. Hodně nás však překvapila, když se s námi setkala  při návratu již v Lomnickém sedle. Jednak trnula obavami a možná výstižněji  hrůzou a potřebovala nějak zabít čas. I do sedla je to docela slušné stoupání, i když kamenný chodník vede serpentinami.  Tenkrát byla tato cesta značena turistickými značkami a výstup do sedla měl trvat hodinu. Zvládli jsme to o něco dříve, jsme tu přesně v 8:45. Máme dobré skóre, můžeme odpočívat. Dnes tato cesta značena není, do sedla je možné se dostat lanovkou nebo s horským vůdcem? Cestou do sedla jsme potkali kamzíka, ale pózovat moc nechtěl, byla to s analogem rychlovka. 

Vydáváme se směr vrchol Lomnického štítu. Zde již není turistické značení, ale zaznamenáváme malé mohyly sestavené z kamínků. Orientujeme se tedy podle nich a šplháme od mohylky k mohylce až narazíme na řetězy. Tak to je super. Řetězy pomáhají hodně. A jak je to s focením? Nefotí se, jsou jiné starosti, především bezpečnost.  Jelikož však nebyla mlha, zaznamenali jsme lanovku a táta měl dost času, aby našel vhodné stanoviště a připravil foťák. S tím analogovým to opravdu nebylo vždy tak jednoduché jako dneska s digitály nebo mobily. A takhle jsem pózovala, zdolávaje druhou nejvyšší horu tehdejšího Československa, když mi bylo 15 a půl roku. 

Zajímavá perspektiva, když se blížíme k vrcholu.

Lidé z lanovky na nás mávali a pak na nás čekali nahoře u zábradlí. Teda to si pak fakt připadáte jako hrdina, jenom to natočit do televize.:-D Nám snímeček udělali nějací němečtí turisté. 

Nejdůležitější část trasy a níže vrcholovka

Jenže nás čeká cesta zpět stejnou cestou na Skalnaté pleso, a dál pokračujeme do Tatranské Lomnice a do tábořiště v T. Matliarech.

Když se tak dívám na křivku převýšení, tak se zdá, že šlo o mírnou klidnou procházku. Jak je to možné? Serpentýny totiž trasu natáhnou a tak na křivce vznikne zavádějící údaj. Důležitá jsou čísla. Tento výstup určitě nebyl bez řádného tréninku. Na této dovolené jsme před výstupem měli za sebou již několik pořádných výstupů a dlouhých tras, leč těsně před výstupem na Lomnický štít byl plánován odpočinkový den.  

Naše trasa na mapě cestou nahoru

Naše trasa na mapě cestou zpět 

Výlet na Skalnaté pleso hodně později už  s dospělým synem

Jsem docela ráda, že jsem našla deník, který jsem si kdysi jako puberťačka a studentka psala. Díky němu jsem mohla některé trasy zmapovat hodně přesně, když už těch fotografií je tak málo.  Děti budou mít ale hodně práce s likvidací všech krámů, které se dosud nevyhodily. .D

 Přeji všem hezký den