Naučná stezka Jana Karafiáta-Podhájí

Naučná stezka Jana Karafiáta je dlouhá 11 km a vede od vlakového nádraží Valašské Meziříčí přes město, dál krajinou na Velkou Lhotu a končí u hráze přehrady Bystřička. Jelikož trasa vede poblíž našeho domu, mám kus cesty ušetřené. Tentokrát jsem se vydala už po několikáté jen na kratičký úsek s malou odbočkou. Mám ráda procházku ke křížku a pomníčku v Podhájí a malinký lesní rybníček nebo spíš tůni kousek odtud.

Kdo byl vlastně Jan Karafiát?  A proč zrovna zde máme NS Jana Karafiáta?

Je krásný slunečný den po svátku Štěpána a ven to doslova táhne. Jako už kolikrát známou cestou, ale krajina se neustále mění. Jinak vypadá v zimě a jinak v létě a dokonce i zásahy do lesních porostů krajinu mění.

A kousek za chalupami je místo zvané Podhájí. Tady se krajinka zásahem člověka změnila zásadně. Ještě v roce 2012 hned za křížkem a pomníčkem rostl les. Ten byl však dosti razantně proklestěn. Lesnímu hospodářství nerozumím, ale věřím, že to byl zásah pro les prospěšný. Nové malé stromky byly vysázeny, a než vyrostou, bude zase chvíli i výhled do krajiny.

Turistická mapa, která tu ještě před rokem byla, někam zmizela, ale naučná tabule zatím stojí.

V Podhájí se mi líbí i pomníček věnovaný lesníkovi Josefovi Handlovi. Zatím jsem nikde nenašla zmínku ani o pomníčku, ani o onom člověku, ale podle jeho data narození a úmrtí lze konstatovat, že prožil dvě světové války a jistě se nějak významně zasadil v oněch dobách pro život krajiny i lidí. Vždy mě dojme ten jeho pejsek na pomníku. Jakoby na svého pána stále čekal.

Na rozcestí je i nový penzion, vybudovaný ze staré hájenky. Tam se podíváme příště. Odtud pokračuje NS dále na Velkou Lhotu, nebo se z ní odbočí na Malou Lhotu a dále na Bystřičku nebo skalní útvar Medůvka.  A já se dneska vydám vlevo k lesní tůni s odpočívadlem.

v jiném období

A sluníčko se  dnes  rychle kloní k západnímu obzoru a to je čas na návrat. Někdy jindy zas na jiném kousku stezky na shledanou.

Jistě jste poznali, že tento výlet byl staršího data.

Letos jsme se v dubnu vydali na stejnou procházku, když se do lesa může v době koronavirové, jak se říká. U tůňky nás čekal šok. Partička si tu krásně zagrilovala a zanechala zde i přenosný gril. Dospělí dětem předvedli, jak se v lese chovat. Zatím, co si děti kreslily křídou na asfaltovou silnici (což mi nevadí) dospělí zbourali, co jiní postavili, částečně spálili, částečně naházeli do tůňky. Byla jsem z celé letošní procházky silně rozladěná. 

V příštím vstupu si do Podhájí zajdeme ještě jednou, ale to už bude trochu pozitivnější, i když to bude ze stejného dne, jak tento nepěkný objev.