Z Velké Lhoty na Malou přes Bystřičku

Jdeme na výlet z Valašského Meziříčí a zpět. Dalo by se říci, že jen jdeme za humna.Výlet je už z roku 2015. Letošní podzim mi uniká mezi prsty i díky úrazu, který zatím trvá.   Už mockrát jsme šli na lhotské hřebeny pěšky přímo z domu, ale tentokrát se na Velkou Lhotu vyvezeme autobusem v 7:55 od hvězdárny, dále půjdeme po silnici na přehradu Bystřičku pěkně s kopečka a následně do pěkného krpálu po červené zase na Malou Lhotu a odtamtud nám jede autobus  zase domů.

Z autobusu vystupujeme přímo u tolerančního kostela, krásné dřevěné stavby, která kostel vůbec nepřipomíná. Ovšem, jak historie praví, Císař Josef II, sice přestal pravoslavnou církev pronásledovat, dovolil stavět kostely, ale ty první nesměly mít kostelní věž a zvon. Kostel na Velké Lhotě si zachoval po staletí tyto znaky tolerančního kostela a to i uvnitř.

Pod kostelem je hřbitov ve strmé stráni a odtamtud se naskýtá krásný výhled do údolí. Ke stavbě, která připomíná školu půjdeme. Ale ještě se zmíním o duchovním, který je tomuto kraji hodně známý až do dnes, je jím farář Jan Karafiát, který napsal kouzelnou knížku Broučci. Možná, že tuto knížku znají jen místní, nejsem si jistá, jakého věhlasu dosáhla, ale pamatuju si na ni dodnes. Po Karafiátovi je pojmenována i NS, která provází místní krajinou. Na budově fary je připevněna pamětní deska a informace, které jsem o kostelu vyzvěděla jsem čerpala z tabule NS.

 A poučeni jdeme dále silnicí docela prudce klesající k bývalé škole, která nyní slouží jako hospoda a obchod. Je tu i pěkné posezení, v létě určitě příjemné, dnes podzimně lidmi opuštěné. Odtud je vidět i na kopeček s kostelem a hřbitovem. No jak jinak, když od hřbitova je vidět dolů. :)

Před obchodem sedí poslušně pejsek. Vychovaný krasavec, vypadá jak hradní stráž. Ani brvou nehne, když s ním komunikujeme a fotíme ho. Zvířátek jsme potkali ve vsi více. To už tak nějak ke vsím patří.

Podzimní krajina a cesta lemovaná barevnými stromy je docela veselá a to nám ještě na cestu spustila muzika z místního rozhlasu. Čekáme nějaké hlášení a ono nic. Děláme si legraci, že to hrají nám na pozdrav, o čemž nás přesvědčí i strejda na zahrádce. Také se směje, asi naší naivitě, protože to hlášení nakonec přichází. Ale písničku zahráli celou a nesla se údolím ze všech stran. A už jsme na Bystřičce. I podzimní má svůj půvab a možná se mi líbí více, když utichl letní ruch. Posedíme poblíž loděnice a kocháme se.

Z našeho stanoviště vidíme na hráz a já trvám na tom, že se tam půjdeme podívat. Sice naše cesta na Malou Lhotu přes hráz nevede, ale když už jsme tady? Je schváleno. Hráz je do oblouku a líbí se mi i červená stavba správcovské budovy a nově zbudovaný přepad.

 Musím si vyfotit panorámata.

A pár dalších detailů

Škoda, že velký hotel na Bystřičce už několik let nefunguje. Ale i tak je tu v létě možná živo. Jsou tu chatové osady a penziony. My se však v podzimním i když slunečném dni koupat nehodláme a tak se vydáváme zpět přes hráz k Restauraci u Mokrošů.

Měli bychom jít kousek zpět na červenou značku, ale manžel velí, že půjdeme chvíli po neznačené stezce. Zahneme doprava hned za Restaurací u Mokrošů a stoupáme kolem i přes chatovou osadu. A stoupání nekončí a nekončí. Michalovi se to nelíbí. Je mi docela horko, cítím, že jsem zpocená, ale vysvléknout si netroufám, protože občas fouká vítr a studená záda nejsou zrovna to pravé. Stoupání končí až na Malé Lhotě. Mně to kupodivu nevadí, mám s sebou trekové hole a cestou se stále zastavuju kvůli focení. Dneska jsem po dlouhé době viděla v lese i muchomůrku červenou. Tak nevím, buď jsem dlouho nebyla v lese, nebo jsem neměla štěstí.

Konečně jsme na hřebeni a já se těším na posezení na rozcestí, kde je výhled na všechny strany. Ale ouha. Prcháme pryč, strašně tu fouká vítr. Je silný a ne zrovna teplý. Uchýlíme se k hospodě Pod dubem. Na autobus už nemáme daleko a času máme dost. Objednávám k venkovnímu posezení grog. Čekali jsme, že tento krásný den bude venku a zvlášť Pod dubem hromada nadšených turistů, ale jen dvě děvčata. Grog je výborný.

Cestou mineme ještě křížek. Fouká tu nahoře pěkně nepříjemně a pochopila jsem, proč Pod dubem nejsou turisti. Ti, co šli pěšky z města se buď vraceli asi kvůli větru hned zpět nebo zapadli do příjemné hospůdky Ranč. Tam si syn povídal s psem, kterému dal psí piškotek. Máme je občas po kapsách pro našeho westíka  Denyho.

Autobus je tu, já už mám docela hlad. Dneska se u nás nevaří, jdeme do restaurace.