Horšovský Týn-město a příběh navíc

V roce 2005 jsem ještě neměla internet a tak plánování takové dovolené, aby byla řádně využita, započalo zakoupením a studiem průvodců s mapami. Protože takový materiál zakoupíte většinou v místě, nechala jsem si poslat vše z informačního centra v Domažlicích.  Dneska si to už nedovedu představit. I jízdní řád jsme si nechali vytisknout na nádraží, protože jsme jeli bez auta. Po 40. letech jsem si darovala k 50. narozeninám  návrat do dětství. A tak jsem se s nejmladším synem vypravila do Horšovského Týna. 

Z Valašského Meziříčí jsme vyjeli ve 4 hodiny ráno přes Prahu, Plzeň a Staňkov. Do Horšovského Týna jsme dorazili po obědě. Ubytování jsme měli zajištěné v hotelu Šumava na náměstí a díky právě probíhající Anenské pouti jsme dostali značnou slevu z ceny za pobyt. Ale nám mumraj na náměstí do nočních hodin nevadil, také jsme se zúčastnili. Brzy jsme také poznali obrovskou vstřícnost restaurace. Měli jsme v ceně i snídaně, ale vlak nám na některý vzdálený výlet nedovolil posnídat, dostali jsme tedy na cestu večer před odjezdem pořádný balík jídla. Opravdu balík jídla i s pitím. Měli jsme co dělat, abychom to všechno snědli. A co mě potěšilo, že v balíku byly i chodské koláčky, které mě do toho dětství vrátily ještě spolehlivěji. 

Odpoledne jsme věnovali procházce všemi možnými uličkami, určitě i těmi, které běžný turista rozhodně nenavštíví, protože tam nejsou žádné památky, ale jen moje vzpomínky. Mateřská škola i školy byly na svém místě, ale hodně nemile mne překvapil hrad. Nad okny zdi  viditelné z ulice Jana Littrowa si pamatuji velké sluneční hodiny a pod nimi parčík s kašnou, chodníčkem sypaným drobnými kamínky,okrasnými keři a v jejich stínu čekaly lavičky.  Po tom všem ani památky, branka do parku byla zamčena na řetěz a otevřený vstup byl kousek dál.  I nádherný park s muzeum (vdovský dům) se propadl jen a jen do vzpomínek. Do parku i zámku se podíváme někdy příště, nyní se tedy se mnou můžete projít městem.  

Asi bychom měli počítat s tím, že návrat do rodiště po mnoha letech může být rozčarováním, ale dále tam žijí lidé a díky těm lidem město, či obec žije. O hrad a zámek se stará stát, ne až tak ti lidé, kteří zde žijí.   Nestrannému pozorovateli se může zdát, že taková dovolená, jakou vám nyní v několika článcích představím se snad ani nedá jako dovolená prezentovat, ale pro mne to byl týden neskutečných zážitků právě díky lidem.

A již tento první den jsem zažila zajímavou příhodu. Na náměstí, kousek pod budovou Obecního úřadu je dům, kde dříve sídlila veterinární správa a bydleli zde i tři rodiny veterinářů, tedy i ta naše. Za domem si pamatuju dvorek s kůlnami. Chtěla jsem se tam dnes podívat, ale netroufla jsem si vejít do domu. Věděla jsem, že je tam chodba s jedním bytem, kterou se projde právě do dvora a do další obydlené části se stoupá po schodech nahoru. Zkusili jsme tedy obejít náměstí z druhé strany a vidím, že do dvora je otevřená, skoro rozbořená stará brána a před námi tam jdou dva mladíci. Třeba je to nyní průchozí, pomyslím si a osmělíme se jít za nimi. V tom, že je dům průchozí mě přesvědčuje paní, která vychází z domu a prochází dvorkem proti nám. Už se nebojím. Podívám se alespoň do chodby. Ale běda. Paní nás zastavuje a docela ostře nás upozorňuje, že to tam není žádný průchoďák, že tam nemáme co dělat. Pokorně jsem se jí omluvila, že jsem se jen chtěla podívat do míst, kde jsem trávila dětství, že jsme tady kdysi dávno bydleli. Když jsem jí popsala dům, jmenovala některé veterináře, trochu polevila v bojovém postoji. Pak jsem jí popsala i schodiště bez mezipatra, které se prostě zatáčí jako na rozhlednu na jedné straně širší a na druhé uzounké, když jsem popsala, jak se šlo do "našeho" bytu, popadla mě za ruku a se slovy: "pojďte", nás vedla do svého bytu. A já jsem se najednou stala malou holkou a říkala, že tady byl kumbál a tady kuchyň a ona to potvrdila s tím, že zeď kumbálu zbourali a zvětšili kuchyň na jídelnu. V obýváku jsem ukazovala na místo, kde stávala kachlová kamna a ona to zase potvrdila, že tam musela kamna být, ale majitelé před nimi je asi odstranili, zůstala jen díra do komínu, kterou ucpali a dali tam obraz. Paní H. už byla na měkko skoro jako já a dovolila mi fotit. Ale věřte, že ty fotky jsou naprosto rozmazané, nekvalitní. Bylo mi hloupé fotit cizí byt, ale zase jsem chtěla rodičům a bratrovi přivézt vzpomínku. Tak jsem to jen tak narychlo nacvakala. Paní H., manželka veterináře, se rozpovídala o problémech s domem, že město jej chce odprodat, ale tolik oni nemají a tak neví, kdo dům koupí a jak to vše dopadne. Rozloučili jsme se s přáním všeho dobrého. Dlouho jsem měla v sobě takový ten zvláštní pocit, že ten čas strašně rychle někam pádí. Ale přesto stála hudební škola, kam jsem chodila na klavír, stále na stejném místě a kolotoče a houpačky tenkrát také kotvily tam, kde dnes o Anenské pouti....u Radbuzy za kinem.

Dnes vidím "náš" dům omítnutý, sluší mu to v kávových barvách, ale netuším, kdo tam bydlí nebo jestli se to manželům H. podařilo. 

Večer jdeme na koncert a zítra na výlet do okolí.