sobota 13. února 2021

Horšovský Týn-město a příběh navíc

V roce 2005 jsem ještě neměla internet a tak plánování takové dovolené, aby byla řádně využita, započalo zakoupením a studiem průvodců s mapami. Protože takový materiál zakoupíte většinou v místě, nechala jsem si poslat vše z informačního centra v Domažlicích.  Dneska si to už nedovedu představit. I jízdní řád jsme si nechali vytisknout na nádraží, protože jsme jeli bez auta. Po 40. letech jsem si darovala k 50. narozeninám  návrat do dětství. A tak jsem se s nejmladším synem vypravila do Horšovského Týna. 

Z Valašského Meziříčí jsme vyjeli ve 4 hodiny ráno přes Prahu, Plzeň a Staňkov. Do Horšovského Týna jsme dorazili po obědě. Ubytování jsme měli zajištěné v hotelu Šumava na náměstí a díky právě probíhající Anenské pouti jsme dostali značnou slevu z ceny za pobyt. Ale nám mumraj na náměstí do nočních hodin nevadil, také jsme se zúčastnili. Brzy jsme také poznali obrovskou vstřícnost restaurace. Měli jsme v ceně i snídaně, ale vlak nám na některý vzdálený výlet nedovolil posnídat, dostali jsme tedy na cestu večer před odjezdem pořádný balík jídla. Opravdu balík jídla i s pitím. Měli jsme co dělat, abychom to všechno snědli. A co mě potěšilo, že v balíku byly i chodské koláčky, které mě do toho dětství vrátily ještě spolehlivěji. 

Odpoledne jsme věnovali procházce všemi možnými uličkami, určitě i těmi, které běžný turista rozhodně nenavštíví, protože tam nejsou žádné památky, ale jen moje vzpomínky. Mateřská škola i školy byly na svém místě, ale hodně nemile mne překvapil hrad. Nad okny zdi  viditelné z ulice Jana Littrowa si pamatuji velké sluneční hodiny a pod nimi parčík s kašnou, chodníčkem sypaným drobnými kamínky,okrasnými keři a v jejich stínu čekaly lavičky.  Po tom všem ani památky, branka do parku byla zamčena na řetěz a otevřený vstup byl kousek dál.  I nádherný park s muzeum (vdovský dům) se propadl jen a jen do vzpomínek. Do parku i zámku se podíváme někdy příště, nyní se tedy se mnou můžete projít městem.  

Asi bychom měli počítat s tím, že návrat do rodiště po mnoha letech může být rozčarováním, ale dále tam žijí lidé a díky těm lidem město, či obec žije. O hrad a zámek se stará stát, ne až tak ti lidé, kteří zde žijí.   Nestrannému pozorovateli se může zdát, že taková dovolená, jakou vám nyní v několika článcích představím se snad ani nedá jako dovolená prezentovat, ale pro mne to byl týden neskutečných zážitků právě díky lidem.

A již tento první den jsem zažila zajímavou příhodu. Na náměstí, kousek pod budovou Obecního úřadu je dům, kde dříve sídlila veterinární správa a bydleli zde i tři rodiny veterinářů, tedy i ta naše. Za domem si pamatuju dvorek s kůlnami. Chtěla jsem se tam dnes podívat, ale netroufla jsem si vejít do domu. Věděla jsem, že je tam chodba s jedním bytem, kterou se projde právě do dvora a do další obydlené části se stoupá po schodech nahoru. Zkusili jsme tedy obejít náměstí z druhé strany a vidím, že do dvora je otevřená, skoro rozbořená stará brána a před námi tam jdou dva mladíci. Třeba je to nyní průchozí, pomyslím si a osmělíme se jít za nimi. V tom, že je dům průchozí mě přesvědčuje paní, která vychází z domu a prochází dvorkem proti nám. Už se nebojím. Podívám se alespoň do chodby. Ale běda. Paní nás zastavuje a docela ostře nás upozorňuje, že to tam není žádný průchoďák, že tam nemáme co dělat. Pokorně jsem se jí omluvila, že jsem se jen chtěla podívat do míst, kde jsem trávila dětství, že jsme tady kdysi dávno bydleli. Když jsem jí popsala dům, jmenovala některé veterináře, trochu polevila v bojovém postoji. Pak jsem jí popsala i schodiště bez mezipatra, které se prostě zatáčí jako na rozhlednu na jedné straně širší a na druhé uzounké, když jsem popsala, jak se šlo do "našeho" bytu, popadla mě za ruku a se slovy: "pojďte", nás vedla do svého bytu. A já jsem se najednou stala malou holkou a říkala, že tady byl kumbál a tady kuchyň a ona to potvrdila s tím, že zeď kumbálu zbourali a zvětšili kuchyň na jídelnu. V obýváku jsem ukazovala na místo, kde stávala kachlová kamna a ona to zase potvrdila, že tam musela kamna být, ale majitelé před nimi je asi odstranili, zůstala jen díra do komínu, kterou ucpali a dali tam obraz. Paní H. už byla na měkko skoro jako já a dovolila mi fotit. Ale věřte, že ty fotky jsou naprosto rozmazané, nekvalitní. Bylo mi hloupé fotit cizí byt, ale zase jsem chtěla rodičům a bratrovi přivézt vzpomínku. Tak jsem to jen tak narychlo nacvakala. Paní H., manželka veterináře, se rozpovídala o problémech s domem, že město jej chce odprodat, ale tolik oni nemají a tak neví, kdo dům koupí a jak to vše dopadne. Rozloučili jsme se s přáním všeho dobrého. Dlouho jsem měla v sobě takový ten zvláštní pocit, že ten čas strašně rychle někam pádí. Ale přesto stála hudební škola, kam jsem chodila na klavír, stále na stejném místě a kolotoče a houpačky tenkrát také kotvily tam, kde dnes o Anenské pouti....u Radbuzy za kinem.

Dnes vidím "náš" dům omítnutý, sluší mu to v kávových barvách, ale netuším, kdo tam bydlí nebo jestli se to manželům H. podařilo. 

Večer jdeme na koncert a zítra na výlet do okolí. 

9 komentářů:

  1. Maruško,to jste měli hezkou dovolenou.Krásně jste vše nafotila,moc pěkné domy,zámek,kašna na náměstí,líbí se mi vše,ráda jsem se podívala,pokochala.Já si zase k nedávné padesátce nadělila Milulov a byla to taky nádhera.Já doufám,že už brzy bude možnost zase výletovat a podívat se na krásná místečka.Přeju krásný víkend a zdravím do Valašského Meziřičí.Marťa.

    OdpovědětVymazat
  2. Marie, to je krásné čtení. A muselo být moc příjemné podívat se do bytu, kde jsi bydlela. Já H.Týn navštěvuji pravidelně na svých pracovních cestách a moc se mi tam líbí. Byla jsem i na prohlídkách hradu-zámku a byla jsem nadšená. Líbí se mi v parku, prostě stala se z H.T. moje srdcovka. Naposled jsem zde byla začátkem února, ale nefotila jsem tu, ale zastavila jsem se na zřícenině kostela u Tachova. (Můj aktuální příspěvek). Těším se na pokračování.
    Měj prima víkend. D.

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavé je, že kvůli pouti byla sleva na ubytování, dnes bych spíš čekal zdražení :).
    Moc pěkné město a ty střídající se barvy fasád působí jako balíček karet. Jen na hradu hlodá zub času, renovace bude určitě hodně nákladná, znám to z Bučovic, kde jednou za 10 let opraví jednu stranu, teď začínají druhou.

    OdpovědětVymazat
  4. Maruško, to jste si pěkně zacestovali, H.Týn je moc pěkný. Na zámku jsem byla sice už před mnoha lety, ale ve městě občas zastavíme a projdeme se, když jedeme třeba dál k Domažlicům.Zdravím Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  5. Maruško, malebné městečko je to podle fotek. ☺

    OdpovědětVymazat
  6. Moc krásný příběh. Ony ty vzpomínky jsou většinou úplně jiné než pak skutečnost. A to i když se nicmoc nezmění. Já jsem se při návratu do místa mého dětství divila, jak je všechno malé, blízko u sebe, takové nicotné a co všechno to pro mě znamenalo, když jsem byla dítě... Napsala jsi to moc hezky a máš krásné fotografie. Děkuji za prohlídku města.

    OdpovědětVymazat
  7. Krásné fotografie a opět nádherné město. Pokud to letos vyjde, tak bychom se právě do tohoto kraje letos chtěli vydat na delší pobyt. Vše záleží na tom, jak se bude situace vyvíjet. Měj se hezky a opatruj se.

    OdpovědětVymazat
  8. Maruško, Horšovký Týn neznám a tak jsem se tam díky Tvým fotografiím ráda podívala. Je to moc hezké městečko. Určitě sis dovolenou v místě svého dětství užila.
    My jsme se v roce 2005 vypravili na dovolenou do Netolic. Také mě tam táhly vzpomínky z dětství. Moje babička a mamka pocházely z Podeřišť, malé vesničky kousek od Netolic. Byli jsme ubytovaní v penzionu na náměstí a odtud jsme podnikali výlety. Do Podeřišť, šli jsme se podívat na zámeček Kratochvíle, který je kousek od Netolic a pak jsme jeli do Českého Krumlova. Poslední den před odjezdem jsme se šli podívat do muzea.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc milý příběh, Maruško. Ty máš na fotkách Týn živý, plný lidí. Já tam byla před 5 lety pracovně, po 18 hod nikde nikdo, takové ospalé maloměsto. Zámek si pamatuji z dětství, jezdili jsme na Chodsko na dovolenou.
    Měj příjemnou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu a váš komentář.