Bílé Karpaty-Kopanice-Žítková

Jen několik kilometrů od státní hranice se Slovenskou republikou, v jihovýchodním cípu Zlínského kraje najdeme obec Žítková. Obec s chaloupkami vyhlížejícími z kopců do krajiny, s chaloupkami krčícími se ve stráních i soustředěnými v údolí kolem vody a cest. Sem do oblasti Bílých Karpat mne pozvala a dovezla blogová kamarádka Helenka. Skoro se stydím, že v tomto kraji žiji už mnoho let a o obci Žítková se dozvím od ženy žijící v Německu. Zatím ani netuším, zda se sem lze dostat veřejnými dopravními prostředky. Já jsem se nechala vézt pohodlně autem až do obce, kde nás čekala předem domluvená komentovaná procházka. A tady jsem se seznámila s další blogerkou Dášou z fary. 

Větší povědomí o obci se vlastně na veřejnost dostalo díky knize Žítkovské bohyně od brněnské autorky Kateřiny Tučkové. O ženách nejen léčitelkách, ale dalo by se říci i vědmách žijících v drsných podmínkách Kopanic už bylo psáno i dříve.

Místní tvrdí, že právě kniha Kateřiny Tučkové zvedla na Kopanicích turistický ruch a mnohdy, přiznejme si, na úkor místních obyvatel. Proto jsem ráda, že jsme se svými přáteli využili možnost komentované procházky, za kterou jsme průvodkyni zaplatili pár korun. Rozhodně nelituji. Den jsme si užili, o zážitky nebyla nouze.

 Na následující mapce jsem barevnými tečkami vyznačila trasu naší procházky. Výchozím místem byl Obecní úřad, kde jsme se setkali s dalšími účastníky.

Pokračujeme po NS "Okolo Hrozenka" a první zastávkou je místo s křížkem u hotelu Kopanica. Zde byla původně nová škola. Krásné výhledy do krajiny s informacemi o geologickém složení hor. Jednak je zde pískovec, ale také jíl, což má za následek, že někteří v domku mají k vodě blízko a soused o kus dál musí vrtat hluboko.

Slíbila jsem Helence, že nebudu zveřejňovat fotografie lidí, ale snad mi odpustí, když jsem je zmenšila a není úplně vidět do obličeje.

Je nádherný den a viditelnost úžasná.

Než přijdeme ke zvoničce u domku Mizerových, zastavíme se na rozcestí Boky, odkud je výhled do údolí obce Starý Hrozenkov. Zde už se rozvinula větší debata právě o bohyních, ženách, které uměly bohovat, tedy vyprosit od Boha pomoc pro nemocné a jinak nepřízní sužované obyvatele ze širokého okolí. Povídání je zajímavé. Já jsem nečetla knihu, ale rozhodně si ji opatřím. (už ji mám přečtenou)

Pokračujeme ke zvoničce a míjíme boží muka u odbočky na soukromou ovčí farmu, kam se později vrátíme. Zvonička je celkem nová, vysvěcena byla v roce 2012. Vlastním nákladem ji nechali postavit manželé Mizerovi, kteří koupili a zrekonstruovali rovněž vlastním nákladem domek po poslední bohyni, která zemřela v roce 2001.

Mizerovi koupili domek v neutěšeném stavu a vlastním nákladem ho postupně zrekonstruovali, avšak s velmi citlivým ohledem na ráz původní stavby. Je pochopitelné, že se interiér a dvorek nesmí fotografovat, nejedná se o žádný skanzen, ale soukromý domek celoročně obývaný. Paní Mizerová nás  provedla domem a povyprávěla o tamním životě a všech událostech spojených s léčitelkami. A všichni účastníci jsme dostali výborný slepovaný perníček.

Copak nám o zvoničce a domku poví informace ofocené u zvoničky.

Po prohlídce domku se kousek vracíme k ovčí farmě. Nádherné místo. Já jsem si takový, dříve by se řeklo, salaš představovala jinak. Salaše si pamatuji z turistiky hlavně ve slovenských horách. Tady mě čeká opravdu moderní farma ve velmi krásném prostředí. Moc se mi tu líbí. Kolem domu a výrobních i hospodářských budov je několik obehnaných pastvin pro ovečky. Pod střechou pergoly je pro nás připravený veliký stůl s posezením nad talíři s výrobky z ovčího mléka včetně džbánků se žinčicí. Ochutnáme ze všeho nabízeného a pak si můžeme jít i nakoupit. A kupovali skoro všichni. Já jsem si koupila uzený oštěpek.

A pokračujeme dál. Kousek za farmou odbočíme dolů a směřujeme k penzionu Žítková, který byl původní první školou na Kopanicích. Hned u odbočky je tabule naučné stezky a my se zase něco dovíme.

A opět se kocháme krajinou, než sejdeme do údolí.Prošli jsme i kolem pobořeného domku a vstup byl na vlastní nebezpečí. Já tam teda nelezla a nakonec jsem ho ani nefotila. Další snímky jsou už od penzionu Žítková.

Zde stála původní škola

Úvodní list z třídní knihy. Oskenovaný dokument pocházející z roku 1887

Kousek pod penzionem jsme minuli autobusovou zastávku a zjistili, že zpět nahoru k obecnímu úřadu se můžeme vyvézt autobusem. No to je paráda. Ne, že bych to neušla, ale bylo zde avizované stoupání a s prstem v dlaze bych se o hůlky nemohla tak dobře opírat. A bez holí už mě prudší stoupání vyčerpává. Ovšem později jsem na mapě zjistila, že modrá značka jde dost dlouho i po vrstevnici, stoupání je až v závěru. Ale nevadí. V klidu jsme se vrhli na svačinu z vlastních zásob, někteří z výpravy si dali oběd v penzionu. Nejdřív jsem si říkala, že strávit na jednom místě dvě hodiny, než pojede autobus, bude nuda, ale spletla jsem se. Autobus zvolilo více lidí a i kamarádka Helenky, která s námi přijela autem a blogerka Dášenka. Sedli jsme si na terase penzionu a čas nám utekl opravdu rychle.

Helence moc děkuji za krásný den, zdravím jejího Karla a kamarádku Grétu i blogerku Dášenku.

 Všem zájemcům o krásnou turistiku tento kout doporučuji.

 My jsme měli nádherný den a tak i život na Kopanicích vypadá tak nějak v lepším světle, ale zima je tu určitě nevlídná a život těžký.