čtvrtek 12. listopadu 2020

Bílé Karpaty-Kopanice-Žítková

Jen několik kilometrů od státní hranice se Slovenskou republikou, v jihovýchodním cípu Zlínského kraje najdeme obec Žítková. Obec s chaloupkami vyhlížejícími z kopců do krajiny, s chaloupkami krčícími se ve stráních i soustředěnými v údolí kolem vody a cest. Sem do oblasti Bílých Karpat mne pozvala a dovezla blogová kamarádka Helenka. Skoro se stydím, že v tomto kraji žiji už mnoho let a o obci Žítková se dozvím od ženy žijící v Německu. Zatím ani netuším, zda se sem lze dostat veřejnými dopravními prostředky. Já jsem se nechala vézt pohodlně autem až do obce, kde nás čekala předem domluvená komentovaná procházka. A tady jsem se seznámila s další blogerkou Dášou z fary. 

Větší povědomí o obci se vlastně na veřejnost dostalo díky knize Žítkovské bohyně od brněnské autorky Kateřiny Tučkové. O ženách nejen léčitelkách, ale dalo by se říci i vědmách žijících v drsných podmínkách Kopanic už bylo psáno i dříve.

Místní tvrdí, že právě kniha Kateřiny Tučkové zvedla na Kopanicích turistický ruch a mnohdy, přiznejme si, na úkor místních obyvatel. Proto jsem ráda, že jsme se svými přáteli využili možnost komentované procházky, za kterou jsme průvodkyni zaplatili pár korun. Rozhodně nelituji. Den jsme si užili, o zážitky nebyla nouze.

 Na následující mapce jsem barevnými tečkami vyznačila trasu naší procházky. Výchozím místem byl Obecní úřad, kde jsme se setkali s dalšími účastníky.

Pokračujeme po NS "Okolo Hrozenka" a první zastávkou je místo s křížkem u hotelu Kopanica. Zde byla původně nová škola. Krásné výhledy do krajiny s informacemi o geologickém složení hor. Jednak je zde pískovec, ale také jíl, což má za následek, že někteří v domku mají k vodě blízko a soused o kus dál musí vrtat hluboko.

Slíbila jsem Helence, že nebudu zveřejňovat fotografie lidí, ale snad mi odpustí, když jsem je zmenšila a není úplně vidět do obličeje.

Je nádherný den a viditelnost úžasná.

Než přijdeme ke zvoničce u domku Mizerových, zastavíme se na rozcestí Boky, odkud je výhled do údolí obce Starý Hrozenkov. Zde už se rozvinula větší debata právě o bohyních, ženách, které uměly bohovat, tedy vyprosit od Boha pomoc pro nemocné a jinak nepřízní sužované obyvatele ze širokého okolí. Povídání je zajímavé. Já jsem nečetla knihu, ale rozhodně si ji opatřím. (už ji mám přečtenou)

Pokračujeme ke zvoničce a míjíme boží muka u odbočky na soukromou ovčí farmu, kam se později vrátíme. Zvonička je celkem nová, vysvěcena byla v roce 2012. Vlastním nákladem ji nechali postavit manželé Mizerovi, kteří koupili a zrekonstruovali rovněž vlastním nákladem domek po poslední bohyni, která zemřela v roce 2001.

Mizerovi koupili domek v neutěšeném stavu a vlastním nákladem ho postupně zrekonstruovali, avšak s velmi citlivým ohledem na ráz původní stavby. Je pochopitelné, že se interiér a dvorek nesmí fotografovat, nejedná se o žádný skanzen, ale soukromý domek celoročně obývaný. Paní Mizerová nás  provedla domem a povyprávěla o tamním životě a všech událostech spojených s léčitelkami. A všichni účastníci jsme dostali výborný slepovaný perníček.

Copak nám o zvoničce a domku poví informace ofocené u zvoničky.

Po prohlídce domku se kousek vracíme k ovčí farmě. Nádherné místo. Já jsem si takový, dříve by se řeklo, salaš představovala jinak. Salaše si pamatuji z turistiky hlavně ve slovenských horách. Tady mě čeká opravdu moderní farma ve velmi krásném prostředí. Moc se mi tu líbí. Kolem domu a výrobních i hospodářských budov je několik obehnaných pastvin pro ovečky. Pod střechou pergoly je pro nás připravený veliký stůl s posezením nad talíři s výrobky z ovčího mléka včetně džbánků se žinčicí. Ochutnáme ze všeho nabízeného a pak si můžeme jít i nakoupit. A kupovali skoro všichni. Já jsem si koupila uzený oštěpek.

A pokračujeme dál. Kousek za farmou odbočíme dolů a směřujeme k penzionu Žítková, který byl původní první školou na Kopanicích. Hned u odbočky je tabule naučné stezky a my se zase něco dovíme.
A opět se kocháme krajinou, než sejdeme do údolí.Prošli jsme i kolem pobořeného domku a vstup byl na vlastní nebezpečí. Já tam teda nelezla a nakonec jsem ho ani nefotila. Další snímky jsou už od penzionu Žítková.

Zde stála původní škola
Úvodní list z třídní knihy. Oskenovaný dokument pocházející z roku 1887

Kousek pod penzionem jsme minuli autobusovou zastávku a zjistili, že zpět nahoru k obecnímu úřadu se můžeme vyvézt autobusem. No to je paráda. Ne, že bych to neušla, ale bylo zde avizované stoupání a s prstem v dlaze bych se o hůlky nemohla tak dobře opírat. A bez holí už mě prudší stoupání vyčerpává. Ovšem později jsem na mapě zjistila, že modrá značka jde dost dlouho i po vrstevnici, stoupání je až v závěru. Ale nevadí. V klidu jsme se vrhli na svačinu z vlastních zásob, někteří z výpravy si dali oběd v penzionu. Nejdřív jsem si říkala, že strávit na jednom místě dvě hodiny, než pojede autobus, bude nuda, ale spletla jsem se. Autobus zvolilo více lidí a i kamarádka Helenky, která s námi přijela autem a blogerka Dášenka. Sedli jsme si na terase penzionu a čas nám utekl opravdu rychle.

Helence moc děkuji za krásný den, zdravím jejího Karla a kamarádku Grétu i blogerku Dášenku.

 Všem zájemcům o krásnou turistiku tento kout doporučuji.

 My jsme měli nádherný den a tak i život na Kopanicích vypadá tak nějak v lepším světle, ale zima je tu určitě nevlídná a život těžký.


12 komentářů:

  1. Maruško, tady jsem byla skoro přesně na den před 3 roky. Napadl první sníh, nikde nikdo, bydleli jsem v hotelu, který máš na fotkách. Knihu jsem v té době právě dočetla a když jsem tam po těch cestičkách chodila, nechala jsem tam kousek srdce. Ta samota to ještě umocnila. Málo kde je tak cítit genius loci jako tady. Vrátili jsme se tam ještě následující květen, bydleli jsme na Lopeníku. Je tam prostě úžasně.
    Děkuji za připomenutí a přeji hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
  2. Je to tam krásné, ale nedovedu si představit tam žít....Ani teď, ani dřív. Jo, mít tam chalupu, to ano. Ale trvale tam bydlet tak si hodím mašli. Ta samota by mi lezla silně na mozek. Leze mi to tady, natož tam. Víš co je s Helenkou? Já jsem její telefon neměla napsaný a jak jsem měnila telefony tak jsem o něj přišla, a s blogem taky skončila. A mejl asi taky už nemám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Poslala jsem ti adresu i číslo, ale nevím o ní nic. Ona se odmlčela hodně dávno před zrušením blogů.

      Vymazat
  3. Moc ráda jsem se s Tebou prošla - malebná krajina a ty chaloupky!
    Zdraví Marie

    OdpovědětVymazat
  4. I když trochu opuštěný kraj, přesto ale krásný. Z fotografií je vidět, jak krásná je naše příroda a přesto se najdou jedinci, kteří ji dokážou ničit nebo znečišťovat.

    OdpovědětVymazat
  5. Po přečtení knihy jsem chtěla tuto oblast navštívit, ale zůstalo jenom u přání. Příroda je tam nádherná a pobyt ti docela závidím. Třeba se mi ještě poštěstí, zatím se těším vykulenýma očima z tvých fotek, díky ☺☺☺

    OdpovědětVymazat
  6. Maruško, děkuji, že jsi nás vzala do krásného kraje. Líbilo by se mi mít tam chalupu. Žítkovské bohyně jsem četla a ráda jsem se podívala na místa, kde žily.

    OdpovědětVymazat
  7. Ve Zlínském kraji jsem nikdy nebyla,ale díky knize Žítkovské bohyně jsem měla přání se sem podívat.Zatím to nevyšlo a tak jsem se ráda prošla s tebou.Nádherná krajina zachycená na tvých fotografiích.
    Maruško,měj hezký pátek i celý víkend

    OdpovědětVymazat
  8. Marie, v Žítkové jsem byla letos poprvé, s pracovním kolektivem, a moc se mi tu líbilo. Vyprávění pana Mizery o tom, jak k domku s manželkou přišli, jak z něj nakonec udělali muzeum a i jiné historky, mne nadchly. Život tu musel být ale hodně těžký.
    Ovšem krajina je zde nádherná, to dokazují i tvé fotky.
    Přeji fajn dny. D.

    OdpovědětVymazat
  9. Život těžký, krajina nádherná. Kníhu jsem četla a snad se tam i jednou vypravíme. ☺

    OdpovědětVymazat
  10. Přímo toto místo neznám, ale před několika roky jsme byli ve skiareálu Kohútka, který byl kousek za Starým Hrozenkovem, a protože z české strany by se asi musely použít sněžné řetězy, raději jsme přejeli do Slovenska a vyjeli tam od nich.
    Hezký kraj a také jsou moc pěkné naučné stezky, které dovedou vyzdvihnout stránky, kterých bychom si ani nevšimli.

    OdpovědětVymazat
  11. Maruško, díky za krásnou procházku a ani to stoupání ke konci mi nevadilo:-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu a váš komentář.