Hostýnskými vrchy z Bystřičky do Valašského Meziříčí

Tento výlet mě poučil o tom, že Valašské Meziříčí leží nejen v Podbeskydí, ale z jihozápadu ho obepínají Hostýnské vrhy. A touto přírodou se dnes vydáme pěšky, i když na kole je tato trasa také sjízdná. Náš cca 11 km  výlet startujeme na vlakovém nádraží Bystřička, ale nepřijeli jsme sem vlakem, nýbrž autobusem od hvězdárny ve Valmezu. 

Přejdeme hlavní komunikaci a řeku Bečvu a pokračujeme po zelené značce kolem Češkova mlýna, hostince Za vodů mezi domky na hřeben.

Již brzy máme krásný výhled na krajinu s údolím řeky Bečvy. Kdoví, jak dlouho se budou turisté i místní kochat tímto pohledem. V plánu je stavba dálnice, která tudy má vést. Sice nejsem moc příznivcem megalomanských staveb v přírodě, ale hlavní silnice klikatící se mezi kopečky je již velmi silně vytížena kamionovou dopravou, neboť je hlavním tahem směr Slovensko a stává se nebezpečnou.

Dole u hostince stálo auto z ranče a tak jsem ho přemístila tam, kam patří. K chovné stanici. Tam se mi líbilo. Manžel mi sliboval, že tam bude hodně pejsků, ale pozdravil nás jen jeden. Tedy spíš jsme pozdravili mi jeho. Vypadal docela smutně, ani se nehnul. Nojo, komu by se ta samota zamlouvala. Možná byli ostatní někde na závodech.

A jsme na hřebeni a už se budeme kochat jen přírodou než dojdeme k pomníku T.G. Masaryka U lipky.

Máme za sebou 3 km a podle ukazatele ještě 7,5 do cíle. Jenže to jsem ještě netušila, že manžel po pár kilometrech změní směr trasy a zvolí pak tu delší po žluté. Zatím nic netušíc svačíme na sluníčku. Posezení je stíněné a kousek dál jsou zbytky stromů a tam jsme si udělali soukromý bar.

Pokračujeme po zelené, jen si na chvíli odskočíme k hájence Na Uhlisku.

A už vidíme další rozcestí. Zelená se kříží se žlutou a manžel tvrdí, že žlutá je zajímavější a tedy máme do cíle nyní 9,5 km. Trochu protestuji, protože manžel mě ráno zval na takovou pětikilometrovou procházku. Pak z něho vylezlo, že kilometry on neřeší. :) Jdeme tedy na Piškovou. Manžel to tu už zná a tak z jednoho pokáceného smrku ulomí pár větviček a nese je Hubertovi. Ale také mě žene ze značky někam do rokle, kde prý je pramen nějakého potoka, o kterém nikdo neví. Směju se. Pramen jsem tedy nazvala podle svého manžela - objevitele. Věřím, že o něm běžný návštěvník neví, protože jsme slezli do krkolomné rokle. Manžel udiven, jak moc je pramen zanesen listím a ukryt pod kořeny mohutného smrku a buku, popadl klacek a jal se pramen čistit. Prý ho čistil na podzim, to sem asi nafoukal vítr. :) Nemám svolení zveřejnit natočené video. škoda. :-))

Pokračujeme po žluté na Piškovou. Pišková sedlo. Tady bych to měla znát, chodili jsme sem dříve s dětmi z obce Poličná. Ale jsem dezorientovaná. Nad kapličkou je vykácený les a pomníček na počest Masaryka se mi také zdá jinde, než jsem ho čekala.

Rozladily mne i asfaltové silnice. Cykloturistika asi začíná vytlačovat pěší trasy. Lesní cesty jsou přece tak krásné. Naštěstí asfalt netrval dlouho, co bude ale v budoucnu?

Cestou jsme minuli kapličku.

Kolem kapličky pobíhalo nějaké zvířátko. Ještě jsme byli daleko. "Zajíc" přidušeně vykřikl manžel a já ostřila foťák. Když jsem zvíře našla a přiblížila, musela jsem se smát. Na tuláka pejsek nevypadal, ale stavení tu poblíž nebylo tak nevím.

Než dojdeme k rozhledně Jarcová vychutnáme si jarní krajinku. V létě louky kvetou pampeliškami v zelené trávě a smíšené lesy jsou také nádherné.  

Od rozhledny sejdeme dolů do Jarcové a pokračujeme do Valašského Meziříčí. Tato trasa již kopíruje dřívější výlet na rozhlednu, ze které můžeme ještě zaskočit ke skalnímu útvaru Jarčovská gula.

Naše cesta domů vede ještě kolem rybníka v Podlesí, kde je možné se v letní sezóně občerstvit. Dneska jsme toho s těmi manželovými odbočkami našlapali rozhodně více, než informoval ukazatel.